Baldovo skoro prochozené Toulaní aneb jak Standa přitvrdil…
Na letošní Toulaní jsem se těšil i když trasa slibovala více kilometrů než obvykle a vedla místama, která jsem znal nebo je chtěl vidět.
Startovka se letos hemžila zvučnými jmény a obhajoba loňského 12. místa bude úspěch. Navíc 14 dní po náročné Moravia Divide nevím, jestli tělo zregenerovalo na tolik, abych se mohl prát o umístění v popředí startovního pole.
Do závodu jdu i tak s odhodláním zabojovat a uvidím na co to bude stačit. Jediné co je opět jisté je start a cíl ve Vrhavči.
Na startovní čáru se nakonec postaví 56 borců, borkyň. Počasí se oproti loňsku udobřilo a bude pro změnu horko. Docela skok před 14dni -5°C v noci a teď předpověď slibuje 10-15°C a přes den to bude pěkná grilovačka. Proto si neberu spacák a beru jen teplejší dres navíc.
Start a všichni vystřelí jako na 50km maratonu, prokoušu se startovním polem na dostřel špičky. První stoupání a na šaltru volím nejlehčí převod, díky celosvětovému nedostatku komponentů má největší kolečko 42 zubů místo obvyklých 46 a ty 4 zuby prostě chybí. No co, sesedám a potupně tlačím. To to pěkně začíná, navíc asi po 25km se připomenou střeva, co jsem jim sliboval před startem a musím odlehčit. Při této příležitosti ztrácím kabel od hodinek, to zjistím asi na 90 km. Takže jsem ten kabel vlastně opravdu položil. Lehčí o pár kg je znát a nohy trochu začínají fungovat i když vím, že to asi nebude úplně ono. Loni touhle dobou jsem peloton s přehledem vedl. Utěšuji se, že se to srovná a bude to v pohodě. První zastávka ve Švihově u rodičů Petra Zítka bodne a valím dál, motám se odhadem kolem 15. místa, v kopci mě předjíždí pár Toulalů, nějak to neřeším a jedu si své tempo a po chvilce je zase dojíždím já. Zastávku směřuji do Chudenic a Pivovaru Stará Škola asi na 55 km, kde se nás sjede docela banda, ochutnám jedno a půl a jedu dál. Další zastávka bude někde před Kdyní, kde Venda Mixan udělal neoficiální CPčko asi za 30km.
Musím se přiznat, že to bodlo, protože další možnost je v Nýrsku někde kolem 100km. K občerstvovačce u Vendy přijedu jak jinak vyprahlý a plechovka ve mně zasyčí. Trochu pokecáme, aby se zlepšila nálada a valím dál. Teď by měl následovat sjezd, ve kterém na dvou místech jsou popadaný stromy přes trail. Přes první jdu trochu přes řídítka a o druhý zabrzdím bez pádu. Pro jistotu volám Lukášovi, aby to řekl Vencovi a ten to tlumočil pomalejším jezdcům.
Rychlý průlet Kdyní a stoupání, ve kterém je několik ohradníků, které postupně překonáváme. Nevím co mi to napadlo, ale pro jistotu kontroluji jestli mám vše sebou a zjišťuji, že jsem při tom kvaltu položit kabel na 25km, vyhodil z kapsy i kabel k hodinkám. Trochu si zanadávám, ale aspoň se nebudu zdržovat nabíjením. Hodinky jsem měl jako zálohu, kdyby přestala fungovat GPS, tak mi to trochu kazí náladu.
Při příjezdu do Nýrska mě jí zlepší bobr, který se tady producíruje přes cestu a otevřená ÖMV. Na benzince poznávám obsluhu z loňska, která není moc nadšená, protože loni si užila dost bahna. Ještě kontroluji jednou obsah kapes, ale kabel nikde. Opravdu jsem ho položil v lese. Zničeno nic dostávám křeče do obou nohou, docela brzo, naštěstí kupuji magnesium v tabletách a peru to do sebe. Po chvilce křeče ustávají, mohu jet dál, jedu s Tondou Kouckým, tak na tom zase nejsem tak špatně. Tonda potřebuje někde políhnout, tak bere útokem první přístřešek.
Já jedu dál i když krizička povídá, že bych si taky měl dáchnout. Tak nějak se dokodrcám až k Hojsové Stráži, kde ulehnu hned vedle trasy do mechu a na chvilku usnu, probudí mě až 4. Toulal a tak vyrážím dál směr Můstek, před ním je ještě takový parkur přes popadané stromy a stoupání tak strmé, že to nejde vyjet (tzv. stoupání na cepíny). Dokonce mi připadá, že tlačím od výjezdu z Nýrska a úseků, kde se dá jet, je po skromnu. Poprvé nahlas nadávám až se mě lekne Jíťa Brunerů, se kterou nakonec Můstek, Hadí vrch a ostatní vrcholy dáváme společně. Kousek před koncem etapy je ilegal trail, tak ho zkouším sjet, ale naloženej nemám rychlost a letím po druhé přes řídítka. Rovnání řídítek a zjišťuji, že mám vylomenou páčku na přehazovačce, dojíždí asi Machr, když se jí asi 10min. marně pokouším dát dohromady. Míjí nás Jíťa a nám se to nakonec po chvilce marného boje podaří opravit, stylem hrubou silou šla ven, tak hrubou silou musí zpět. Zbytek trailu je ještě víc hardcore a po skalách se mi nechce riskovat a pro jistotu to tlačím. Jitku dojedeme u brodu přes Otavu, kde beru kolo na záda a tak jak jsem přebrodím, voda je lehce nad kolena, proud a kameny (svině klouzaví) dají zabrat. Kousek za brodem měním baterie v GPSce a do hospody na konci etapy přijíždím o chvilku déle než Jíťa a Machr.
Objednávám pití, jídlo a pro jistotu měním destičky na zadním kole. Obsluha je důležitá jako rádio a navíc je asi naladěný na jinou frekvenci než my všichni, tak si to trochu vytrpíme. Z restaurace se trousíme jako šváby. Já s Machrem vyjíždíme do 2. etapy jako poslední, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba, protože nás bouřka předběhla a my stihli, tak pět kapek. Ostatní takové štěstí neměli. V Žihobcích navštívíme vietnamskou prodejnu, kupuji si tlačenku, kterou do sebe natlačím, pití a klobásy, které bodnou v noci. Vyrážíme dál na obloze se neustále honí mraky, přesně v místech kam vede trasa. Přijíždíme do Strašína, kde je vidět, že bouřka byla poctivá. Na Strašín jsem se těšil, protože kousek za v Lazném je Pidipivovárek U Pujiče a je na nás náležitě připraven, tady se už schovávají kluci co tu bouřku stihli. Napojení a najedení vyrážíme společně dál. Postupně se trháme a mě nohy začínají fungovat, tak toho využiji a jedu dokud fungujou. Trasa díky dešti stojí za to, i když se trochu narovnala, tak v bahně po kotníky moc nejde jet. Rozjede se pořádně až u Ďáblovy kovadliny a valím směr k Puškinovi v Zálesí, kde dám rychlou kofolu s pivíčkem. Znám to tu jako své boty, letos jsem tu už párkrát byl. Do Čkyně dojíždím něco před 20 hodinou a jedu najisto na hřiště, kde bych chtěl na chvilku dáchnout na tribuně, nakonec tu spíme s Machrem a Radkem Jahodou. Před tím ještě dám pizzu a Baldovo klasiku.
Usnu hned jak zalehnu, spím poctivé 2 hodinky, vstávám a vyrážím směr Sv. Máří, samozřejmě do kopce přes Hradčany, Štítkov, postupně předjíždím jednoho Toulala za druhým. Jediné co mě trochu znepokojuje je bouřka v mých střevech a musím několikrát zastavit, zajímalo by mě z čeho to je. Trasa vede okolo Blanice, vody na trase díky bouřce je všude dostatek. Šáhnu na brzdy a zadní je mrtvá, kontroluji co se stalo a dochází mi, že jsem nedotáhl pojistný šroubek, který se uvolnil a destičky jsou na půl žerdi venku. Zkusím šroubek hledat, ale marně. Zrovna v tom nejlepším mě míjí Katka s Michaelem, chvilku boje a oprava se povede, nakonec to zachrání el. Paska a mohu jet dál. V Prachaticích Katku s Michaelem dojíždím a naviguju je na benzínku, která je mimo trasu. Tady je Tonda s Jíťou, která spí za benzinkou. Doplňuji prázdnou nádrž do plna. Ještě kontroluji kolo, vypadá v pohodě. Všichni už jsou pryč, tak i já se vydávám směr Libínské sedlo, když ho mám na dohled a je vidět i vrchol Libín, trasa vede do prava dolů do Albrechtovic okolo bunkru a odtud zpět do sedla a potom konečně na Libín. Většinou to tlačím a nadávám proč, některé kopce musíme vidět 2x. Poslední úsek po modré beru kolo na záda a postup na vrchol trochu zrychlím. Libín je trochu zchátralý a i lanové centrum chybí. Kousek za Libínem předjíždím Katku s Michaelem jedou na gravelech a jejich ruce dostávají zabrat, tak trochu odpočívají. Dokonce Katka přemýšlí o zkratce na trasu Touláníčka. Člověk si nevydechne ani z kopce po 10 minutách se brodím v bahně aspoň se tím chlácholím, že to je bahno, i když jedu v ohradě od krav. Ve Zbytinách zajedu do Jednoty, kde poladím zadní brzdu a místo el. pásky dávám kancelářskou sponu. Potřebuji se přehoupnout přes jednu 1000ovku asi Sněžnou a čeká mi sjezd k Lipnu. Sluníčko už docela peče, připadám si jako papiňák. V Pěkné u nástupního místa pro vodáky se ve Vltavě koupe Standa, autor tohoto hardcore vydání Toulaní. Chvilku pokecáme, trochu si zanadávám, navštívím ToiToiku, Standa mi daruje imodium a půjčí kleštičky na případné měnění destiček a poté jedu dál. Standa už jede směr Vrhaveč, aby stihl první chrty v cíli. Teď vede trasa okolo Vltavy až do Nové Pece, tady vidím odjíždět Jíťu docela to valí. Je asi 9:45 hospody zavřené, zkusím ještě jednu mimo trasu, pokud si to pamatuji z dob, když jsem sem ještě jezdil s Budvarem, tak otevírali v 10 h. Restaurace U Merlina je 9:55, otevírají v 10h paráda, objednávám polévku, pití a svíčkovou. Když už mám skoro snědeno přijíždí Katka s Michaelem a jsou docela dost zdrchaný. Dávám si ještě dezert, kávu, zaplatím a vyrážím směr VÚ Boletice, Vlčí kámen, který je o 400m výš než restaurace, ze které vyrážím. Cestou se chladím v potoce, protože to velký žlutý na obloze dohání co do teď nestihlo. Předjíždí mě Randál, Toulal se kterým jsem úspěšně závodil loni, posledních 40km. Po chvilce ho dojíždím a chvilku jedeme spolu, potom mu trochu cuknu. Vypadá to, že vojsko má nějaké manévry, tak raději rychle pryč. Projíždím okolo Olšiny, kousek za si na chvilku v kopci ve stínu zastavím a počkám na Randála. Vypadá to, že máme podobné tempo a jedem tak nějak spolu. V Hořicích bereme hospodu útokem, má název U Pranýře. Naštěstí je zde stín a my tu trochu schládnem. Na konec etapy k Vltavě je to odhadem 20 km. K brodu přijíždíme společně a ukončujeme 2. etapu. Martin zjišťuje, že nemá nahranou 3. etapu v navigaci, naštěstí mám kabel k navigaci a nahrávám mu chybějící etapu. Oslavíme to palačinkami, kafem, kofolou, tankovým pivem a valíme dál.
Teď nás čeká pěkný kopec, naštěstí se dá jet. V kopci před námi vidíme Milana Jílka, kterého po chvilce dojedeme, když se trasa napojí na část trasy Bohemia Divide a tak nějak dojedeme až do Kaplice. To si ještě cestou dáme feraty U Malše, trochu kroutíme hlavou proč. Jet to tady v noci, to musí být žůžo. V Kaplici dáváme večeři a potkáváme tady Jitku, která je na odjezdu. Po večeři se rozjedeme, Milan chce jet sám a my jedeme s Randálem společně. Dokonce se domlouváme, že pojedeme spolu až do cíle. Trasu to tady nějak znám, jel jsem tudy VKJČ. Jízda ve dvou má výhodu, že se tak nějak střídavě stará jeden o toho druhého a když náhodou jeden usne, tak ten druhý ho vzbudí. Takhle nějak projedeme Benešov nad Černou, Dobrou Vodu až cestou objevíme Milana jak se ukládá ke spánku pod malým přístřeškem. My popojedeme o pár km dál k Zevlovu mlýnu, kde je krytá terasa s polstrama , místo na super spaní. Spíme asi 3,5h při balení nás míjí Milan a drbe si trochu hlavu, že nepopojel o kousek dál.
Letos to Standa vymyslel tak, že možností občerstvit se třeba i v benzinkách je málo. Po chvilce dojíždíme do probouzejících se Nových Hradů, říkám Randálovi, že za hodinku určitě dáme kolečko nad nimi a zastavíme potom na benzince, která je teď stejně zavřená. Dopadlo to, že místo hodiny to byly snad 3 a vůbec nám to nechutnalo, i když to byla samá rovinka. Do Nových Hradů přijíždíme, lehce před 7 hodinou, bohužel nejedeme okolo benzinky. Nakonec dojedeme na náměstí je to mimo trať, navíc v pěkným kopečku, ale jistota kvalitní snídaně z jednoty a kafe byla silnější.
Přísun energie byl znatelný i na našem pohybu a jede se o poznání lépe. Trasa vede Terezčiným údolím okolo největšího umělého vodopádu v ČR. Trasu tady znám, párkrát už jsem tudy projížděl. Po pár km přijíždíme do Žumberku a tady mají Žumberu natankujeme super 11° a valíme dál. V Trhových Svinech dáváme jídlo u okénka a v parku ho sníme a dopijeme luxusního Žumberu.
Trasa za Svinama je trochu zasviněna těžbou a postup je trochu svinský. Projedeme okolo Trocnova a dostáváme se nejdřív k Stropnici a po té k Malši, kde kopírujeme koryto a občas bereme kolo do teplejch, protože se nedá jet. V Doudlebech dáváme sváču, slunce griluje a griluje. Cíl 3. etapy se blíží, ale v tom horku se to docela vleče. V Boršově dáváme zmrzlinu, potřebujeme trochu zchladit a asi se to povede, navíc začíná pršet. Přejedeme rozdělanou dálnici a dostáváme se na konec etapy, chvilku trochu prší, chvilku ne, takže se oblékáme a svlékáme. Při startu 4. závěrečné, 150 km dlouhé etapy se rozprší trochu víc, čeká nás Kluk, vrchol letošní VKJČ a docela výživné stoupání, jsem tu letos po druhé, přeháňka je pryč, ale vody na trase docela dost. Sjedeme do Holašovic, kde dáváme jídlo, potkáváme se tu s Martinou Hulešovou, která je zde také na jídle, ale už jede zkrácenou trasu, Touláníčka. Mám hroznou chuť na maso, tak si dávám žebra. Domlouváme se s Randálem, že bychom mohli políhnout ještě dříve než se setmí a potom to zkusíme dorazit. U Pekla objevíme nádherný krytý přístřešek, který zabereme. Po hodince spánku začíná foukat a je vidět jak nad Šumavou, kudy vede trasa je pěkná buřina. Není kam spěchat, tak dáváme další hodinku. Relativně vyspalí vyrážíme směr cíl, to nás minou ještě 2 Toulalové Láďa Riegel a Míra Gebauer. Bouřka nad Šumavou pryč, vzduch a teplota ideální na dlouhou noční jízdu. Kousek před Těšovicemi dojíždíme kluky, chtějí spát někde v lese, říkám jim, že je to blbost, že za chvilku je vesnice, kde je možnost spát a v Husinci je hřiště s krytou tribunou. V Těšovicích je nějaká slavnost na nohejbalovým hřišti, jdu vyškemrat vodu a zadaří se. Dokonce vyškemrám kafe pro oba a dostanu jedno Legendário jako prémii. Chvilku pokecáme a valíme dál. Trasa vede terénem a místo cesty je potok, bouřka musela být výživná, v tu chvíli mi napadne, že první možnost pití bude až někde v Kašperkách a to je cca 8 hodin na 1,2 l a to je problém. Volám na Nové Hutě, kde jsem myslel, že budeme teď. Povede se mi domluvit s majiteli penzionů, pár piv a voda s tím, že potom necháme peníze v kastlíku na poštu. Říkám to Randálovi, moc mi nevěří, že to klapne. Projedeme Husinec, sjedeme do Chluman a vystoupáme skoro 300m do Dolního Kožlí, nezdá se nám to, ale opravdu je to to Dolní, protože potom následuje ještě 100m nahoru do Horního Kožlí. Kde objevuji nějaký pohyb na zahradě Stodoly 9, Randál je trochu nesmělý, jedu rekognoskovat terén sám. Zkusím jestli je ještě otevřeno, dva týpci na zahradě mi odpoví, že jo, ale prý to není hospoda, mají dům pronajatý na celý víkend. Cítím šanci a povede se mi navázat kontakt a prý, že za historku bude pivo a to se přeci neodmítá. Vysvětlím situaci kdo jsem a co právě jedu, písknu na Randála a už bavíme osazenstvo Stodoly 9. Nakonec se z partičky vyklube, že jsou mediální organizátoři Colours of Ostrava a tady mají teambulding. Nakonec dostaneme maso z grilu a kávu asi jsme je pobavili, protože nic za to nechtěli. Poděkovali jsme a vyrazili směr Šumavské Hoštice. Okolo Kokovce přes Mojkov si dáme jako dva kokoti výšlap na Běleč, která je ještě asi 125m nad Horním Kožlím a potom sjezd do Kosma a tady pozor ne doleva, ale doprava, jinak jedeme znova do Prachatic. V Šumavských Hošticích je trasa rozkopaná, tak volíme objížďku po louce zpátky k výkopu z druhé strany. Okolo Boubína na Kubovku potkáváme ve sjezdu několik jelenů naštěstí v bezpečné vzdálenosti. Na Kubovce jsme asi kolem 2., při brodění Vltavy jsme si říkali, že bychom mohli být touto dobou v cíli, trochu jsme se přepočítali. Naštěstí nemusíme na Šeravu a pěkně jí objedeme, jelenů je tu požehnaně, trochu mlha a teplota klesá a je kosa. Lipka mlha a zima jako dvě kosy, přes Michlov směr Hutě, tady trochu zakufruju a trochu si zabékám, když v tom mi odpoví jelen. Poprvé v životě si zabékám s jelenem. Po třetím békání slyším, že se békání jelena přibližuje, radši toho nechám a zbaběle odjíždíme pryč. Příroda se začíná probouzet, cestou potkáváme zastávky zaplněné Toulaly. Dorážíme k penzionu, kde máme domluvený snad občerstvení, vedle penzionu v zastávce se probouzí dva Toulalové. Na smluveném místě objevujeme pivínka, které zaplatíme a peníze dáváme do "kasičky", schránky na dopisy. Při návratu k zastávce nabízím pití klukům, ale naskýtá se mi pohled, který v tom šeru vypadá jako kdyby si kluci dělali hezky a vidím peklo, jako Jirka Luňák v Okresním přeboru. Když přijdu blíž zjišťuji, že to je trochu jinak, první předkloněný balí spacák a je zády k druhému a druhý si maže svoje pozadí a trochu se pohupuje, navíc je čelem k prvnímu. Pohyby, ale synchronizovali tak, že to vypadalo strašidelně a jako to peklo. Tak se tomu zasmějeme a my s Randálem jedem dál, po trase. Vlastně už pár kilometrů jedeme v protisměru srpnového Kola pro život. V našem případě to je spíš Kolo o život, vytlačíme si sjezdovku a směřujeme na Přilbu 1200m n.m., nejvyšší bod 4. etapy závodu. Tady potkáváme zmrzlou Jíťu, která se právě vydává na trasu z přilehlého přístřešku. Jedeme ve třech a vyměňujeme si zážitky z trasy. Trasa vede přes Churáňov, Obří hrad na Popelnou, potom stejně jako loni okolo Zlatého potoka do Kašperek. Tady jsem se těšil na pivovar, ale jsem šťastný, že v 7 ráno je otevřená Jednota, kterou bereme útokem. Volám domů a nabízím Milče, že by mohla přijet za mnou do cíle vlakem, že tam dorazím okolo asi 14 hodiny. Doplníme energii a postupně se vydáváme na trasu, ještě se zastavuji a sundavám vrstvy oblečení, sluníčko začíná grilovat. Za Radešovem nás čeká kamenné moře, kde nejde jet a kolo tlačím, někde u Babylonu se sjedeme dohromady a jedeme společně Jíťa, já a Randál.
Na Rovině dávám rychlé kafe, Kofolu a jedu stíhat Jíťu a Randála. Trasa vede na legendární občerstvovačku Krále Šumavy Keply, akorát my to máme bez ní. Standa tvrdil, že posledních 30 km bude pohoda z kopce, ale nějak jí nemůžeme najít nebo to má Standa nastavené jinak. Neustále jedeme nahoru dolů, pro Jíťu a Martina je to ještě horší, protože ví kde je Vrhaveč a my pořád kroužíme okolo. Něco povídají, že Čachrov je poslední kopec. Když se jich po 40 minutách a 4 kopcích ptám, kdy ten Čachrov bude a ještě si dělám srandu, že těch Čachrovů tady mají docela dost. Tak mi říkají, že už jsme přes něj jeli asi před půl hodinou. Letos těch Standovin před cílem bylo požehnaně, na GPSce nastavuji vzdálenost do cíle, hurá už jenom kousek. Jedny bažiny, kopřivy, brod, stoka a okolo kravína v obci Radinovy na cyklostezku a 2 km cílová rovinka a jsme v cíli.
Volám Milče, že jsem v cíli a mám to za sebou. Milča mi říká, že to má ještě kousek před sebou a rozhodla se dorazit za mnou stylově na kole. Mám dvojnásobnou radost.
Jíťa nás zapisuje do výsledkové tabulky, končíme na děleném 11. místě, takže paráda a spokojenost...
Rychlá sprcha, rychlá pivínka a jdu si lehnout než Milča dorazí. Má to ze Strakonic 65 km, tak uvidíme. Nakonec se vše povede, stihnu si schrupnout a Milča dorazí v pořádku, sice si trochu zajede, ale nádherných 74 km na tachometru. I s plnou polní, vyzkoušela si dárek od Ježíška, brašny na kolo. Vypadá to, že se rodí nová bikepackerka, tak uvidíme.
Postupně dojíždějí Toulalové a zábava se rozjíždí...
Trochu čísel na závěr...
Na trasu dlouhou 690km, 14500m nahoru, byl limit 100h.
Z 56 startujících dokončilo trasu 16 lidí v limitu (+4 po) ostatní bohužel toto štěstí neměli (buď využili zkratky na trasu Touláníčka zhruba o 150km nebo odstoupili) i to vypovídá o tom, jak trasa byla náročná...
Nakonec jsem z toho po 3 dnech 20 hodinách a 45 minutách vydoloval pro mě krásné dělené 11. místo (14 dní po Moravia Divide asi maximum co šlo).
Byl to jeden z nejtěžších závodů co jsem absolvoval, ale zase jsem objevil nová krásná místa a setkal se super lidmi, jak na trase, tak okolo...
Jirka Balda Baloušek Toulal