Jiřina Lípová: Můj poslední toulací den (2019)

20.07.2019

Nejsilnější zážitky z celého Toulání jsem měla až poslední den. Pokusím se vám je zprostředkovat.

Můj poslední den začal v Polsku. Spát nebudeme, pouze odpočívat podle potřeby, rozhodujeme se s Pavlem. Jedeme spolu už od začátku. V půl jedné se domlouváme, že dáme 15 minut pod alufólií. Na horizontu začínají pastviny, kde dost fouká, tak volíme místo v suchu pod keříky. Řídím budík a lehám si tak, jak jsem slezla z kola, v přilbě, rukavicích i botách. Balím se do zbytku alufólie, kterou mi hned první noc roztrhal vítr. Pavel vytahuje karimatku. Budí mě šramot. Co tam ten Pavel pořád šustí? Je mu zima, hledá něco na sebe. Koukám na mobil, ježíš, zaspali jsme, honem, honem, musíme vyrazit, spali jsme skoro dvě hodiny. Rvu alufólii do batohu a naskakuji na kolo. Nějakým nedopatřením byl budík nastaven na půlnoc☺.

Cestu Polskem si vybavuji dost mlhavě, kromě lepivého asfaltu, kde člověk musel dřít i z kopce a vůbec to nejelo. Upadala jsem do stavů podobných rauši, kličkovala jsem jak po 10 pivech, měla halucinace i sny. Dokonce jsem na Pavla ze spaní mluvila a vlastní hlas mě probudouzel a přitom jsem stále jela na kole. Tázala jsem se, zda zná ty dva kluky, ale nikdo tam nebyl a pak jsem blábolila něco o Zlaté stezce. Najednou jsem odbočila doprava a zastavila u dřevěné chaty s prostornou verandou. To bude parádní bivak. Pak jsem procitla. Pavel stojí na správné odbočce o pár metrů dál a nechápavě na mě zírá. Bivak nebude, je ráno, musím makat do cíle, říkám si a vracím se na správnou cestu.

Přijíždíme do Broumovských vrchů, nohama pletu tak, že se bojím, aby mi z nich nevznikla vánočka. Vyhlašuji pětiminutovku. Praštím s sebou na zem a na 5 minut vytuhnu, Pavel mě následuje. Po vydatném spánku jsme hned čilejší.

Zvoní telefon, Rosťa. Do cíle dorazil už včera a ptá se, kde jsme. Hlásím pozici. Nevěří, že stihneme limit. Nic si z toho nedělej, říká, nestihne to víc lidí. Jak nestihne? My to stihneme, oponuji.

Jako když mě nakopne, nevím, kde se ve mě vzala ta neuvěřitelná síla a energie. Ospalost je pryč. My mu to ukážeme, říkám Pavlovi a hned přehodnocujeme plán. Musíme zrychlit. No jízdu už moc nezrychlíme, zkrátíme na minimum prostoje, rušíme pětiminutovky a hospody.

Dostáváme se na červenou TZ mezi skalami. To si dáte, litují nás přicházející turisté.

Doufám, že to nepovede přes letohrádek Hvězda, ten už mám splněný v rámci Loudání. Bafnu kolo a začínám šplhat, využívaje svých lezeckých zkušeností. Nepoznávám sama sebe, jak mi to jde. Jen jednou, když si málem urazím rychloupínák, padá výhrůžka na Tondu trasera. Na Hvězdu naštěstí nemusíme, ale GPS nás vede na žlutou TZ zase po skalách. S lehkostí zdoláváme i tuto pasáž.

Vjíždíme do Broumova už by to chtělo něco k snědku. Je teprve 10h, míříme proto rovnou do sámošky na náměstí, tam už hodují Michal s Tomášem. Naproti je skvělá cukrárna, hlásí. Dokupujeme zásoby, doplňujeme energii a já jdu ještě do cukrárny na kávu. Za minutu zavíráme, říká paní prodavačka. No jo, ale já to kafe nutně potřebuji, jsem úplně grogy. Tak poťte a dáte si i zákusek, já už je uklidila. Dávám si větrník. Paní prodavačka byla moc milá a ještě mi doplnila vodu. Měla pochopení.

Z Broumova po modré TZ valíme až na polskou hranici, kterou kopírujeme. Moc to neodsýpá, na kořenech mám pocit, že chvílemi poskakuji na místě, ale jinak je tu krásně. Předjížďí nás Indián s Martinou a Balim. Jen se mihnou. Po chvíli zjistím, že Pavel za mnou není. Je rychlejší, on mě dojede. Pořád kontroluji kilometry a čas. Věřím, že to dáme. Kde jen je ten Ruprechtický špičák? Odtud to už má být z kopce. Znenadání se přede mnou zjevuje. Teda, to je kopec. Pavel mě konečně dojíždí, tak vzhůru, ať to máme za sebou. Je pekelné vedro. Při sjezdu do Polska GPS chvílemi ztrácí signál. Zastavujeme, jsme dobře říkám, jedeme. Pavel ještě na navigaci něco šteluje. Konečně to začíná upalovat, jsem v Polsku. Uvědomuji si, že za sebou neslyším Pavla. Musel by mě přece dávno dojet. Chvilku čekám a pak pokračuji. Vjíždím na asfalt, fouká neuvěřitelně teplý vítr a já se probouzím v protisměru na docela frekventované silnici. Strašně se vyděsím, ale za chvilku jsem tam znovu. Musím zastavit, hledám stín. Můj anděl strážný měl zase práci, dobře to dopadlo. Doplňuji vodu u hodného pána, chce mi dát celou láhev. Pořádně se napiji, něco pojím a krize je pryč, tak šlápnu do pedálů. Začínám si dělat starosti o Pavla. No konečně, už je tu, ale proč jede z druhé strany? Byla to jen halucinace, stalo se mi to pak ještě jednou.

Teď už očekávám jen nějakou zeď, kterou nám Tonda přichystal, aby dosažení cíle trochu okořenil. Všichni prý na to nadávali, tak jsem zvědavá. Hele to bude asi ono, to dám v pohodě, čekala jsem něco mnohem horšího. Za 15 minut jsem nahoře (Hajnej to dal za 3,5 min., je hold lepší). Teď hlavně nesjet z trasy, nepíchnout a stíhám to v pohodě. Do cíle se přiřítím hodinu a čtvrt před limitem. Všichni mě plácají a gratulují, jen Rosťa nikde. A už přichází se svačinou v ruce a nechápavým pohledem. Bali, který dorazil 40 minut přede mnou mu totiž řekl, že jsem vypadala hodně zdrchaně a přijedu nejdříve ve 21 h. I on nevěřil svým očím, kde jsem se tam vzala. Sháním telefonní číslo na Pavla, snad se mu nic nestalo. Asi po půl hodině přijíždějí do cíle další závodníci a Pavel je s nimi. Sláva, to jsem si oddychla. Na poslední zastávce usnul, a když se probral nic si nepamatoval. Myslel, že jsem někde za ním a čekal na mě. Jsem ráda, že je v cíli a v limitu.

Ze závodu jsem si odnesla hodnotné zážitky a moc jsem si ho užila. Díky Tondovi, jeho mamince a všem spoluzávodníkům. Těším se, že se zase někde potkáme.