Jirka Baloušek: Jak se Balda stal Toulalem (2019)

Na Toulání jsem se přihlásil s trochou štěstí z pozice náhradníka. Poprvé se jede mimo území Šumavy, na druhé straně republiky. Vzdálenost 600km a 15000m převýšení, budí respekt v oblasti pro mě známé z Miles, kde mi to vůbec nechutnalo. Výbavu jsem odlehčil, ale i tak jsem na startu zjistil, že to chtělo o trochu více. Na startovní "čáře" v Teplicích nad Metují, kde start i cíl závodu, potkávám spoustu kamarádů a jsem poctěn, že můžu startovat v této vybrané společnosti. Před startem se stihnu ještě trochu zapivnit a naladit na extrémní vyjížďku.

Start se o chvilku zpozdil díky ČD a jejich neschopnosti naložit kola souputníků, kteří museli na start dojet na kole. 3,2,1 start a hurá na to a jak jinak do kopce, peloton se rychle trhá a já raději volím pomalejší tempo. Sjíždím se s Michalem a jedeme spolu. Cesta vede okolo Adršpašských skal směr Polsko. První občerstvení dáváme v Polsku a kupujeme nějaké to polské pivo. Těsně asi před městečkem Janiszow se mi povolí kazeta a musím jí utahovat, naštěstí se nám to zázrakem povede a jedu dál. Po 23 hodině objevujeme otevřenou benzínku, kterou bereme útokem. Po půlnoci se dostáváme na Malou Úpu, kde už se postupně ukládají kolegové a kolegyně. Vzhledem, že zde docela fouká jsme odhodláni, že pojedeme co to dá. Ihned po vrácení na polskou stranu je krásný sjezd, asi odměna za ten asfalt. Pouštím to dolů, radost mi kazí napadané stromy a asi na třech místech musím kolo přenášet, cestou potkávám dvě světlušky toulaly, které se diví, kdo to jede. Slyším známý hlas Jiřinky, "tak to bude určitě Balda". Zdravíme se a jedeme dál, původní plán jet nonstop přehodnocujeme a hledáme místo na krátký odpočinek. Objevujeme přístřešek, který zabíráme a zkoušíme usnout, to se nám moc nedaří prkno o šířce 20 cm na odpočinek nic moc. Najeto 107 km a celkový čas 9 h 24 min.

V půl páté nasedáme na kola a vyrážíme směr na západ k rozhledně Smrk, cestou míjíme ještě jeden přístřešek, který je oproti našemu luxusní. Lavice půl metru široké a stůl asi metr, to by bylo pospáníčko. Asi po 25 km objevujeme potok, kde se napájí Jiřinka. Vypiji snad 3 litry a plním bidon, bude se hodit do civilizace, kde bude něco otevřeno daleko. Do prvního městečka přijíždíme před 5 hodinou a všechno zavřené. Co mi, ale dělá větší starost je, že v 5:05 je 22°C, sluníčko pere už teď a já začínám vařit. Michalovi říkám, ať jede sám, že mám krizi a nechci ho zdržovat. Ten na to, že je to v pohodě a že jedeme docela dobře. Nakonec sjíždíme do Sklářské Potřeby, kde do sebe dostanu nějaké jídlo a spoustu pití a vyrážíme dál. V kopci Michal pochopí, že s tou krizí jsem si nedělal srandu, loučí se a valí dál sám. Mé tempo prašivé lišky se mění na tempo křídlovaného hlemýždě, vařím jako papiňák, ale nějak jedu. Venku odhadem 38°C a jasno. Trasa vede okolo Jakuszyc a vím, že před lomem ala Amerika, bude super přístřešek, kde si dávám 20 min. odpočinek dokonce srazím teplotu těla o pár stupňů dolů. Po zdolání vrcholu Smrk, sjíždím nebeské schody, ztrácím brýle, to zjišťuji asi po 5 km. Objevuji jezírko, kam bez váhání "na Adama" skáču a užívám si to. Po chvilce kdy už jsem připraven k odjezdu, dojíždí ještě kolega Toulal, který se ptá jestli se dá koupat a využívá, také této příležitosti. Já se ho zeptám, jestli náhodou nenašel brýle a on je vyndává z batohu, hurá děkuji. Na mapách objevuji možnost občerstvení, to je sice 0,5 km mimo trasu, ale to nevadí. Dostávám do sebe polévku a spoustu tekutin (Baldovo klasika). Pocit papiňáku nebo rychlovarné konvice mě neopouští, po krátkém odpočinku vyrážím zpátky na trasu. Někde u Jizerky dopňuji ionty v podobě budějovické 33ky a vyrážím dál směr Harrachov. Povoluje se mi opět kazeta, naštěstí to vyjde těsně před restaurací Zetko, kterou znám ze zimní dovolené. Nechávám si zde batoh a vyrážím směr servis, kde se mi povede kazetu utáhnout a vracím se zpátky do restaurace. Dávám si první plnohodnotné jídlo a spoustu tekutin. Cesta vede okolo Mumlavských vodopádů, předjíždí mě Indián s Martinou, volám domů, že jsem totálně v oblasti mezi zádama a stehnama (co mi potvrzuje i manželka, že takhle vydaného mě ještě neslyšela). Dojíždím na Dvoračky, kde se potkávám s Indiánem a Martinou. Chtějí jet dál, někam na Horní Mísečky. To já zkouším jestli bych se nemohl ubytovat potřebuji se pořádně vyspat a vypotit. Sprcha, dva prášky na teplotu a spát. Ujeto 103 km za 16hod 33min., katastrofa...

Ráno, bez horečky, vyrážím v půl šesté, venku pod mrakem, mlha a trochu mlží. Jede se mi docela dobře, objevuji penzion, kde si dávám dvakrát kyselo, nějaké to pivínko, super, tělo začíná fungovat jak má, zdolávám Černou Horu, Jánské lázně, tvrz Stachelberg, Žacléř, Trutnovské traily, kde mi to začíná bavit. Na Jestřebí boudě do sebe naházím polévku, řízek nějaké to místní pivečko a valím dál směr Babičino údolí. Místo kde jsem chtěl být za světla a udělat pár fotek, ale včerejší hlemýždí jízda, to nějak nabourala. Ty traily a to údolí mě nabudily, že to jelo úplně nějak samo. Dokonce jsem dojel a předjel Indiana s Martinou. Ty mě dojeli až u Viktorčina splavu a tak nějak jsme dojeli do CéPéčka, jsme na 38.- 40. místě. Zde jsem byl rozhodnutý ulehnout, ale Indián s Martinou chtěli pokračovat dál, kousek za Náchod. Po krátké zastávce, vyrážíme dál. V Náchodě trochu bloudíme po hradbách, nakonec nacházíme správný směr a bereme útokem benzínku, kde se napojíme a nasytíme. Já musím ještě napojit elektrickou šťávou to harampádí co vezu sebou, tak se trochu zdržím. Vyrážím asi za půl hodiny. Někde u Pekla míjím I&M a hledám vhodné místo na spaní, to najdu asi 15 kpm za, pěkně v lese. Kde byla tak černá tma, že jsem to ještě neviděl. Najeto asi 180 km za 21 hod.

Ráno vstávám asi v šest a trochu i vylekám lesní dělníky, protože jsem spal jenom pod maskáčovým pončem a nebyl jsem vidět. Sluníčko svítí, bude zase pařák. V Novém Hrádku dávám snídani, zjišťuji kdo zde už přede mnou byl, stávám se svědkem dopravní nehody, kdy kamion trefí zaparkované auto, naštěstí jenom plechy. Zjišťuji, že jsem nadobro ztratil brýle. U Rzi opravuji defekt, někde kolem 40. km objevuji Horskou chatu Radost a udělám si radost polévkou, kofolu a nějakým tím točeným. Bude to třeba, čeká mě Velká Deštná v Orlických horách. Název této hory napovídá, že by měl padat déšť, ale místo toho padájí paprsky slunce a teploměr atakuje 40°C. Po zdolání tohoto vrcholu na nic nečekám a valím směr Hanička a Klášterec nad Ohří. Tady potkávám Míru Hůlku a domlouváme se, že se sejdeme na Čiháku v hospodě. Venku horko, tak zastávka ve stínu bodne. Přijel i Toulal Vašek Polívka, který mě informuje o dění na trati, kde, kdo je. Pokecáme, popijeme a vyrážím směr Polsko, asi třičtvrtě hodiny po Vencovi. Sjíždím k Młoty kde zjišťuji, že mám měkký zadní plášť, který zkouším dofouknout, ale marně, pumpička stávkuje. Chvíli to vypadá, že je problém na ventilku, tak ho vyměňuji, ale nakonec zjišťuji, že pumpička nafoukne tak odhadem 1,5 atm. Chvilku jedu, chvilku tlačím. V baťohu mám náhradní duši, ale nechci jí tam dávat, podle mapy bude asi za 2 km vesnice. Dojíždím Vencu, před vesnicí, trasa vede bažinou, místy i po kolena. Štěstí, že jsem měl kolo a mohl se nadlehčit, jinak by to bylo asi víc. Těsně před vesnicí dojedu Indiána s Martinou a povede se mi Mírovo pumpičkou dofoknout kolo na požadovaný tlak. Jsou překvapený, že jsem byl za nima. Tak jsem jim povyprávěl, kde jsem spal a kde mě asi předjeli. Dojedeme až za Šerlich, kde si usteleme v bukovém lese. Poprvé vyndavám spacák je mi trochu zima z bažiny. Ujeto asi 130 km za 17 hodin.

Ráno vyrážíme v půl páté a hurá do Polska. V prvním sjezdu I&M trochu poodjíždím. V první chalupě požádám starce o vodu a dofukuji zadní kolo půjčenou pumpičkou, která je možná starší než já. Naštěstí, ale mléko v plášti začalo plnit funkci a zacelilo drobný defekt, který jsem přehlédl. Začínám potkávat další Toulaly a Toulalky, dojíždím I&M v Karłowě, ti mě předjeli, když jsem byl v perníkové chaloupce pro vodu. Pořádně se v krámu nasnídáme, doplníme pitivo a jedeme přes Ostrá Gora zpátky do Čech. Přes Polické stěny, Broumovské skály, po kopírování hranic s Polskem se dostáváme na Ruprechtický Špičák. Cestou předjíždíme jednoho Toulala za Toulalem. Sjedeme na českou stranu a natěšení vidinou brzkého konce, upalujeme cíli v ústrety. To se před námi ještě objeví taková 50m stěna, poslední jobovka hlavního designéra trasy Antonína Koutského. Do cíle dojíždíme na 23.- 25. místě v 17:37 hod. Ujeto něco kolem 100 km. Vítají nás tady úplně všichni, co už dojeli celou trasu Toulání nebo dali trasu Touláníčka. Jsem nesmírně šťastný, že se mohu pyšnit titulem Toulal a děkuji za přijetí.

P. S. Zůstaňte takový jaký jste.

Jirka BALDA Baloušek