Krásné povídání od Kačky Vítové o Toulání 2015

Toulání 2015

Protože v práci dělám s lidmi tak každou volnou chvilku utíkám někam do přírody kde jsem nejraději sama. Proto když jsem narazila na Toulání Šumavou, okamžitě mě to zaujalo. Hned od začátku jsem si ale stejně myslela, že není možné za čtyři dny ujet tolik km. Má nejdelší trasa v terénu byl do té doby Král Šumavy 105km, když tedy pominu cca 140 km po absolutní rovině na Dunajské stezce. Nutno podotknout že jsem spíš takový cyklista turista, jezdím často ale opravdu turistickým tempemJ. Ale mám ráda výzvy a po Standovo ujištění, že to dám jsem se přihlásila. Ale to jsem opravdu vůbec ještě netušila do čeho jdu.... Nastal den D a my stáli na startu. Potěšilo mě setkání s panem Kintzlem - čtyři roky mě učil na tělocvik a honil po kašperskohorských kopcích za každého počasí v zimě i v létě. Je pro mě velká osobnost a k mé milované Šumavě prostě patří. Když jsme startovali pršelo a v podstatě pršelo nepřetržitě do druhého dne odpoledne. Po půl hodině jízdy, když jsem byla úplně turch snad i zevnitř mě trošku děsila představa mé výbavy - sebou jsem neměla téměř nic na převlečení, natož něco suchého. Má výbava čítala dres, který jsem měla na sobě, návleky na ruce nohy a jedna ultra lehká nepromokavá bundička která byla během půl hodiny úplně promoklá J. Navíc když se setmělo zjistila jsem, že jsem při balení někde zapomněla čelovku, bez které jsem si to moc neuměla představit. Na kole jsem sice měla světlo, ale to mi svítilo slabý kužel světla maximálně metr před kolem - dost hrůza J. No asi mě zachránilo, že jsem v Hartmanicích dohnala kluky, kteří se ale mezitím stihli alespoň občerstvit a zahřát v místní hospůdce. Ale vidina toho, že před sebou uvidím alespoň přibližný směr a jejich světýlka v dáli držela jsem se jich zuby nehty. Společně jsme dorazili do kempu v Aníně, kde jsme si s dovolením majitele místní hospůdky ustlali na terásce. Probuzení nebylo nic moc, sotva jsem otevřela oči viděla jsem, že stále prší a mě čeká obléci se do úplně mokrých hadrů a zmrzlá na kost vyrazit zdolávat další km. Hned v prvním kopci mi samozřejmě kluci ujeli a konečně nastalo to pravé toulání na které jsem se těšila - sama uprostřed přírody. Pršet sice nepřestávalo a navíc byla mlha která by se dala krájet, ale člověk si zvykne na všechno... Představovala jsem si, že trasa povede po cyklostezkách, což jak jsem později pochopila byl opravdu velký omyl. Trasa vedla vždy tou nejhorší možnou cestou hlavně po turistických cestách, které by se mi nechtělo jít ani pěšky natož sebou vláčet kolo a plnou polní. Postupně následovali úseky, kdy jsem Standu opravdu proklínala a vždy si vzpomněla na větu kterou říkal cca 14 dní před touláním, když jsme se potkali U Koz, že ho nejspíš budeme na některých místech hodně proklínat. První nastal hned za Zdíkovem kdy jsem nejdříve musela vyšplhat kopec v úplném voraništi a pak se proplétala spadlými stromy, kdy jsem střídavě visela na větvi buď já a nebo mé kolo J. Ale tento úsek okamžitě smazal další a to výstup na Boubín. Kolo jsem vyloženě musela vynést na rameni a myslela jsem si, že mě už nic horšího nemůže potkat. Pod schody 1,5 km pod Boubínem, kdy mi GPS ukazovala že mám jet směrem kde jsou ty schody jsem chvilku váhala, zda nemám zavolat Standovi jestli to myslí opravdu vážně. Schody byly mokré a klouzalo to na nich jak na ledě. Ale opět mi nic jiného nezbývalo. Na vrcholu jsem byla šťastná že to mám již za sebou, ale ono v podstatě to samé bylo i z druhé strany dolů, takže kolo zase na rameno a snášela jsem ho i dolů. Brala jsem to opět jako vrchol a už se těšila že bude jen lépe. Ale opět omyl. Když jsem snášela kolo k řece Blanici ještě jsem nevěděla co mě čeká. Na mostě jsem potkala nějakého pána, který se mi hned ptal jestli myslím vážně to, že chci to kolo vynést nahoru. Má odpověď zněla že GPS mluví jasně takže musím. Říkal že budu mít problém sama se sebou tam vylézt, natož tam vynést to kolo. Na to se mi omluvil, že mi opravdu nepomůže, že se má moc rád a nechce se přizabít a navíc že to ještě ke všemu po dešti strašně klouže a šel dál. Hned vzápětí jsem pochopila proč to říkal. Zřícenina hradu Hus byla vyloženě na skále a vůbec jsem si nedokázala při pohledu nahoru představit, jak budu schopná tam sebe i kolo dopravit. Ale blikala tam na mě turistická modrá a nic jiného mě nezbývalo. V duchu už jsem začínala prohlašovat sprostá slova a to je u mě opravdu co říci. Po pár metrech se mi chtělo i brečet, ale místo toho jsem se začala ze zoufalstvím smát. Můj boj s kolem kdy chvilku leželo kolo chvilku já, chvilku mi kolo vyselo na noze ani vlastně nevím jak se mi podařilo ho tam dostat. Ale pocit blaha nahoře za to stál a okamžitě smazal předchozí "nejetitelné" úseky. Tento den celkově vnímám jako nejnáročnější i když jsem najela nejmíň km, cca 100. Při přepočtu že budou následovat ještě 3 takové dny mi bylo jasné, že nemůžu do cíle dojet včas. Když už se stmívalo, začala jsem hledat nějaký přístřešek kde se tentokrát vyspím. Cestou jsem míjela další toulali, kteří obsadili přístřešek a už nejspíš spali, proto jsem jela dál a našla si krásné místo nad kapličkou kde bylo odpočívadlo se stříškou, což byl pro tento den můj nocleh. Vyspala jsem se téměř do růžova s očekáváním již slunečného dne, kdy mi třeba konečně uschnou úplně mokré boty. Vyrazila na trasu a po chvíli mě dojeli kluci se kterými jsem strávila první noc v Aníně. Společně jsme si na Kleti dali výbornou ranní kávičku a vyrazili opět na cestu, kluci se mi zase samozřejmě během chvilky ztratili. Opět následovali nějaké úseky kdy jsem Standu proklínala ale nic už nepředčilo hrad Hus J - na ten asi nikdy nezapomenu. Ten den jsem chtěla dojet do Vyššího Brodu ale trošku jsem nestíhala a když jsem začala hledat nějaký přístřešek byla už tma a s mým mizerným světlem jsem toho opravdu moc neviděla. Ale přístřešek nikde žádný a už jsem byla rozhodnutá že přespím někde v lese. Zastavila jsem a začala vybalovat. Ale když hned vedle mě začali "štěkat" srnci, trošku mě ten zvuk vyděsil, zabalila jsem a jela po tmě radějii dál. Nakonec jsem dorazila až na přehradu a tam si ustlala sice bez střechy, ale za hromadou nějakého dříví. Budíček ráno v pět a hurá dál. Nadšení a elán velký, ale opustil mě hned asi po pěti minutách, když už jsem kolo zase vláčela do kopce po turistické modré (bez vody a jídla) a nahoře mě čekal opravdu bombónek. Zase skály, kde byl opravdu problém jen projít. Natož už trošku vysílením zvednout kolo nad hlavu abych se mezi kameny vůbec vešla J. Tady opravdu zase padlo hodně sprostých slov a opět smích z čirého zoufalství. Ale pak nastala opravdu asi nejhezčí etapa Toulání. Podél Schwarzenberského plavebního kanálu, kolem teplé krásné Vltavy a Stožeckým údolím. Tady jsem vybalila spacák, který byl od rosy úplně mokrý, hodila si ho kolem krku a cca půl hoďky ho vezla asi v třicetistupňovém vedru aby uschnul. Musela jsem opravdu vypadat jako blázen, ale nebyl čas ztrácet čas a hodiny strašně rychle oproti kilometrům utíkali J. Pak následovalo Strážné a mě již dobře známá krásná Šumava. Knížecí Pláne, kde do mě zahučelo pivo, Bučina, Černá Hora a další občerstvení na Korýtku ve Filipově Huti. Odtud už již výborně naladěna s plným břichem (po dlouhé době) na Antýgl a směr Horská Kvilda. Zde jsem opět neodolala terásce na Ranklu a dorazila se nakládaným hermelínem a dalším pivem J. Měla jsem cíl dorazit na Prášily a nakonec jsem sice už po tmě, ale dorazila až na Gsenget kde jsem si ustlala. Bylo jasno a nebe plné hvězd, nádherné kouzelné místo. GPS ukazovala do cíle cca 110km a věděla jsem že mě ještě čeká vystoupat na Falkenstein a Javor. Byla půlnoc a budíček nastaven na 4.00 protože když už jsem dorazila sem, musím to stihnout v limitu a hlavně nevzdat... Už na trase jsem sledovala krásný východ slunce a těšila se, že do cíle je už jen kousek a dnešek si opravdu užiju. Výšlap na Falkenstein proběhl dobře, když tedy pominu zase Standovo výběr nejhorší možné cesty, ale za poslední čtyři dny už mě snad nic nemohlo překvapit J. A pak výšlap z Bavorské rudy na Javor. Sluníčko začínalo pálit ale směrovka ukazovala snad již jen 1.5km n vrchol. Vidina opravdu brzkého návratu do cíle. GPS ale překvapivě neukazovala nahoru ale dolů. S oddychem a odpočinkem mé zadní části jsem sjela dolů a těšila se na poslední úsek. Dole u lanovky se mi ale nějak splašila GPS a ukazovala směr nahoru na Javor. Chvilku jsem se s ní dohadovala že tam v žádném případě nejedu ale nedala se a já ji tedy poslechla. Voda mi došla už ráno při čištění zubů a v batohu mi už nezbyla ani žádná energetická tyčka nebo kousek čokolády. Když jsem vláčela kolo do kopce kam se cca v 11.00 opíralo sluníčko a já byla opravdu na pokraji svých sil - tady jsem si asi sáhla opravdu na dno - nadávala jsem střídavě sobě na co jsem se to dala a Standovi za to co si na nás vymyslel. V paměti jsem hledala co jsem komu udělala a morál na to abych to nevzdala jsem lovila asi opravdu někde v patě. Ale nakonec vydolovala J. Vylezla jsem nahoru a v hospodě si najednou objednala dva radlery, které do mě zahučeli až to zasyčelo J. Sjezd z Javoru jsem si opravdu užila a když mě to zase na další křižovatce směrovalo na Arber, už se ve mně všechno vzpíralo a větu "nechci už na žádnej zasr..... Arber" už jsem skoro křičela. Ten den byla opravdu nádherná trasa, ale já si jí vysílením bohužel moc neužila ale určitě si ji v nejbližší možné době sama objedu a těším se. Zbytek trasy už mám jen v mlze, tedy ještě kromě výjezdu od Čertovo jezera na Rozvodí, kdy jsem v tu chvíli Standu opravdu nenáviděla a přišlo mi to opravdu jako zlý sen!!!! Ale už mi zbývalo cca 40km a to bych dala i kdybych to měla dotlačit. Začal mi zaplavovat neuvěřitelně krásný pocit že jsem to dala, překonala další výzvu a začal se mi objevovat opravdu upřímný a zasloužený úsměv na tváři a už mě ho žádný kopeček nemohl zkazit. Cíl byl pro mě neuvěřitelná vnitřní odměna. Vyrazilo nás 21 a do cíle poctivě dojelo 10. Já byla sice ta desátá, ale pro mě největší výhra v životě. Myslím, že jsem nikdy nezažila takový pocit blaženosti ale hlavně jsem si na žádné dovolené nikdy takhle neodpočinula. Čtyři dny bez lidí a konzumního světa byly opravdu nádherné.... Jen návrat do reality je trošku brutalita, nejraději bych hned sbalila spacák a okamžitě se ztratila někde za hranicemi každodenního sterotypu... Takže pokud budu moci, určitě moc ráda vyrazím za rok zase a všem podobně naladěným jen doporučuji. Byl to můj první podobný zážitek, ale už teď vím že ne poslední :-)  A děkuji Standovi, že mě k tomu vyhecoval.... Díky, je to nezapomenutelný zážitek....