Report Petra Zdvořáka - Jak jsem se podruhé toulal NEŠumavou

Snad aby se pravidelným účastníkům Toulání Šumava příliš nezajedla, vybrali pořadatelé navzdory názvu této extrémní závodní cyklovyjížďky poněkud jinou lokalitu jejího konání - a sice severní Plzeňsko, Krušné hory a akci nazvali Krušné toulání. Oproti Loňsku byl slíben podstatně lehčí ročník, jenomže lehčí nebo těžší, to jsou dost relativní pojmy, a tak vše může být úplně naopak.

Ač jsem se po dojetí loňského (a zároveň svého prvního) Toulání zaříkal, že tohle už nikdy nepodstoupím, že tohle není pro mě, tak jak to bývá, čas všechno špatné odnese a nakonec zůstane jen to dobré - hluboké zážitky a posílená touha po dobrodružství. Nezasvěcení tohle nedokáží pochopit. Asi k těm bláznům vážně patřím, protože přes všechny loňské útrapy, přes chabou přípravu, zhoršenou kondici a přes všechny zdravotní lapálie, které se u mě od února po prodělaném covidu střídaly jak na běžícím pásu, jsem se znovu přihlásil. Jak to dopadne, to se za chvíli ukáže.

Na start 14.6. - do kempu Betlém nedaleko Teplé (teplo tu opravdu mají, název nelže, alespoň dnes - pozn. redakce) - mě dovezla má drahá žena, snad abychom se naposledy rozloučili, kdyby něco. Cestou jsme v Plzni na nádraží ještě přibrali toulala nováčka Kubu, takže bylo už samotné cesta plná předstartovního vzrušení, povídání, taktizování, rozvažování.... po příjezdu přišla klasická procedura prezentace, příprav kola a výbavy, setkání se známými tvářemi, instrukce od pořadatelů atd. atd. Nervozita stoupala každou minutu, počasí slibovalo být dobré, teplé, trať jezdivá... těšil jsem se.

Den 1.

Odstartováno bylo tradičně výstřelem v pět hodin odpoledne, tentokrát bohužel bez pana Emila Kintzla, který už tu s námi není, ale snad alespoň ze shora bude držet nad toulaly ochrannou ruku. Je krásné počasí, slunce, sucho, od kol se zvedá oblak prachu a halí celé závodní pole, které jede vlažným tempem lesní cestou. Z Pěkovic se jede kousek po silnici a pak přichází první technický úsek po červené - a první defekty. Vidím toulaly, jak řeší nějakou závažnější poruchu, snad se jim to povede opravit. Sám se snažím jet opatrně, nerad bych dopadl jako vloni. Dál se řítíme údolím podél říčky Hadovka - svižná rychlá jízda zpevněnou cestou a já vzpomínám, jak jsme tudy předloni putovali se ženou - tenkrát ještě přítelkyní - na kolech a pekli se v nesnesitelné sluneční výhni.

První stoupání k hradu Krasíkov. Potkáváme se s Kubou, kterého jsme vezli na start, a jedeme chvíli společně. Zatím to hezky odsejpá a připadáme si spíš jako na výletě - tedy do chvíle, než se vracíme do údolí hadovky a trasa vede pěšinou, která v některých místech neexistuje - houští, kořeny, příkrá stráň, vysoká tráva. Jojo, teď už to začíná vypadat jako to pravé toulání. Závodní pole se trhá na malé skupinky a jednotlivce. Snažím se jet celkem svižně - dal jsem si za cíl stihnout Pivovar v Plasích před zavírací dobou, což je na trase cca sedmdesátý kilometr a nejpozději desátá hodina večerní. Jenomže nemám naježděno a síly rychle ubývají. Navíc zlobí navigace a vynechává. Nejspíš to nestihnu, ale i tak to zkusím.

Trasa nás vede severním Plzeňskem kolem zříceniny hradu Gutštejn a Šipín, obce Skupeč, Líšťany, Všeruby, Nekníř... Krajina je to celkem vlídná, nenáročná, stoupání až na pár výjimek mírná, někdy táhlá, dost často jedeme po silnicích. Někteří toulalové zastavují na občerstvení v hospůdkách při cestě. Nenechám se zlákat, pořád věřím, že bych ty Plasy mohl stihnout, i když dech se krátí a navigace zlobí.

V Kaznějově už se šeří. V lese se stmívá rychleji. Zapínám světla a buším do pedálů co to jde, cíl není daleko. Brzy předjíždím dva Toulaly - jedním z nich je Václav Mixan. Oba jsou bezpochyby lepší jezdci, a než já se dohrabu do cíle, budou už nejspíš dávno doma, vykoupaní a v peřinách. Já to vím, oni to ví a nejspíš si říkají proč tu takhle frajeřím? To je jednoduché, jedu si pro prémii! Už vidím první lampy města. Deset minut do zavíračky a jsem před pivovarem. U vnějších stolů sedí několik toulalů a baští. Vidím tu i Blanku, usměvavou dívčinu, která před nedávnem jela Loudání, má tedy dobře natrénováno, a tak jede jak dračice. Hned jdu poprosit o jedno slabší pivko a k mému překvapení i polévku ještě dostávám. Pauzu u jídla využívám k řešení problému s navigací. Navigaci jsem sice zprovoznil totálním restartem, ale neobešlo se to bez nechtěných obětí. Záznam celé trasy od startu až sem se rozplynul v nenávratnu. Snad mi to pořadatelé prominou.

Na konci města si ještě doplním vodu u vydatného pramene a nasycen a napojen šlapu noční tmou silnicí vpřed, když tu mě najednou dojíždí Kuba. Dál jedeme zase společně. Nad vesnicí Vrážné si zobneme něco malého na zub v občerstvovačce, kterou tu kdosi z fanoušků či příznivců spontánně zbudoval a frčíme.

Při Hrádeckém potoce je cesta trochu horší - zarostlá pěšina, popadané stromy, houštiny, ale ve dvou se to lépe jede - více čelovek více vidí a orientace je snazší. I strašidelné věci jsou méně strašidelné, když je s kým si pokecat.

Den 2

Tak noc zvolna ubíhá a najednou už není dnes, ale zítra. Nad horizontem svítí ohromný kulatý měsíc, roste únava a teplota klesá. Když stavíme v Chyši kousek od zavřeného pivovaru na svačinu, pěkně nám drkotají zuby a tuhnou svaly. Dlouho se nezdržujeme. Po třetí hodině začíná obzor na východě blednout. Brzy bude svítat. Za Žluticemi už je vidět natolik, že můžeme vypnout čelovky. Přichází plnotučné stoupání na Dlouhý vrch a na mě doléhá krize z probdělé noci. Místo abych poslechl své tělo a někde na chvilku složil hlavu, šinu se dál a tempo je čím dál vlažnější. Kuba mi často ujíždí a pak na mě zase čeká. Musím říct, že na nováčka jede opravdu dobře, a i když toho má určitě taky plné kecky, není to na něm skoro znát.

Kostel Skoky je známý svou strašidelnou atmosférou a skutečnými duchy. Aby je člověk viděl, musí si ale domluvit prohlídku, dovnitř se nahlédnout nedá. I tak kostel zvenčí, a celé to odlehlé místo, působí dost úzkostně a být tady v noci sám, snad bych se i bál. Uděláme tedy jen pár fotek a jedem, není čas se zdržovat. Únava a vyčerpání rostou s každým šlápnutím, Kuba už mi zmizel a já se vleču jako smrad. Konec první z pěti etap je přitom na dosah ruky, jsem už ale tak prošitý, že nemůžu dál. Musím si někde na chvilku lehnout, jenomže není kde. Na nájezdu na pole není tolik mokré trávy, lehám si tedy rovnou na zem a pod hlavu podkládám batoh. Ve vteřině upadám do bezvědomí, ze kterého mě však po asi deseti minutách budí divný pocit. Obracím se a vidím, že vedle mě stojí starší paní s kolem a psíkem - oba na mě civí a neví, co si myslet. Hned hlásím, že nejsem mrtvý, jen hrozně unavený, zvedám se a jakž takž šlapu dál.

Konečně, Toužim, stojí na ceduli. A po čem? No přece po spánku. Jo to máš smůlu hochu, je bílej den, máš za sebou sice od startu 138 km ale před sebou pořádnou hromadu dalších, spát jsi měl v noci a ne hrát si na frajera. Na náměstí k mému překvapení vidím Kubu. Čeká, až otevřou obchody, aby mohl dokoupit zásoby - ještě není ani sedm. Přidávám se k němu a čekáme spolu. Nakonec si na střídačku nakupujeme a zatím co je Kuba v krámě a já mám nakoupeno, dávám si koblihy a zalévám je energetickým nápojem. Pak ještě míříme na benzinku, kde si dáváme druhou snídani - kávu, čaj, bagety... Míjíme se tu s dalšími toulaly.

Musím říct, přestávka a energie do žaludku, to mě pěkně nakoplo. Najednou mi to zas jede a na plný pecky vyrážím do druhé části závodu. Kubu nechávám někde za sebou. Okraj Slavkovského lesa je vlídný, nohy se točí, jenomže nevyspalost mám hluboko pod kůží a hlava to ví. Občas mi promítá obrazy věcí, které neexistují: Například zorané pole uprostřed lesa. Nejdříve mi to vůbec nepřijde divné, dokud si nevšimnu, že v oranici se tvoří vlnky. Není to pole ale rybník. Halucinace za bílého dne. Pak asfalt končí, tlačím do kopce a za chvilku mě Kuba dohání. Jsem rád. Před Bečovem nad Teplou je přichystaná pěkná zajebávka - tentokrát ve směru shora dolů. Podle mapy je tu pěšina, značená, ve skutečnosti tu ale žádná pěšina není. Prodíráme se zarostlým svahem přes kameny kořeny, strmé meze... Sledujeme stopy, které nám tu nechali toulalové před námi, i tak je to ale mazec. To, že jsem někde vytrousil skoro plný bidon a v kole mi zbyl jen poloprázdný, zjišťuji až o pár kilometrů dále. Vracet se rozhodně nebudu, snad to nějak zvládnu a někde po cestě vodu najdu.

Stoupáme do lesů, slunce peče, pot z nás leje... S Kubou si občas poodjedeme, ale jen proto, abychom se zase dohnali. Mám už trošku krizi a co hůř, voda rychle dochází a nabrat není kde. Moc šetřit nemůžu, v tom vedru to nejde. Při tlačence k rozhledně Krásno mi začíná být skutečně ouvej. Provádím rychlou kalkulaci a dospívám k výsledku, že do Sokolova, kde bude první možnost nákupu, to stěží zvládnu. Vtom mě znovu dojíždí Kuba a nabízí doplnění provozních kapalin z vlastních zásob. Hodně mi tím pomohl, snad i zachránil. U historické kamenné rozhledny, spirálovitě stavěné, která, troufám si říci, je jednou z nejhezčích rozhleden, si dáváme přestávku na svačinu a obdivujeme tu stavbu. Kuba se jde dokonce podívat nahoru, já na to nemám síly - ale ochuzen nebudu. Jsou to dva roky, co jsme sem došlapali na kolech s mou drahou ženou. Tenkrát mě ani nenapadlo, že za chvíli tu budu zas - a k tomu při takovém extrému.

Do Sokolova to frčí zase celkem z kopce. Trasa nás vede po cyklotrasách kolem celého města. V supermarketu dokupujeme zásoby, taky novou lahev s vodou místo ztraceného bidonu, a pak už letíme rovinatou cyklostezkou při řece Ohři až do Lokte. Nezvykle pohodlné svezení ukončují prudké schody k náměstí. Kola na ramena a hrr nahoru. Slunce to do nás pere tak, že se musíme stavit na zmrzku a limonádu. A pak zase dál při řece až ke známému skalnímu útvaru Svatošské skály. Přejdeme řeku po lanové lávce a abychom z těch rovin nezlenivěli, stoupáme do Doubí po Modré svahem. Na konci tlačenky si musím orazit. Kuba jede dál. Říkám si, že ho zase brzy doženu a nijak mě to netrápí, nemám přitom tušení, že už se nepotkáme.

Udeřila krize. Pražím se pod sluncem, hlava se mi motá a tak nějak se prokousávám stoupáním skrze lesopark ke Svatému Linhartovi, kde čekám nějaké občerstvení, ale marně. Následující krásný úsek po dřevěných lávkách přes oboru s lesní zvěří si nedokážu vůbec užít. Z posledních sil se dopotácím k rozhledně Diana - tady je konečně to občerstvení. Čekal jsem, že tu doženu Kubu, ale ten už je bůhví kde. Jsou tady ale jiní toulalové. Sedám si k nim a dávám si limču.

Do Karlových Varů hadí stezkou po modré sklesávám sám. Motám se skrze centrum města, kličkuji mezi turisty lázeňskou zónou i silnicemi s provozem a zjišťuji, že přestávka mi vůbec nepomohla. Nemám žádnou kondici, šlapu bez pořádného odpočinku už víc než 24 hodin zimou i vedrem a teď to na mě naplno udeřilo. Musím si dát někde pořádnou dlouhou pauzu a najíst se. Kousek za Vary zastavuji u restaurace, kde ale nevaří. Paní vrchní mě však ochotně posílá o kousek dál do Dalovic. Je to malá zajížďka z trasy, ale co.

V restauraci Krčma je příjemné prostředí a jsem tu zprvu sám. Velký výběr tu nemají a burger není zrovna to, na co mám chuť, jenže už sedím, zvedat se nebudu. Tělo je přehřáté, žaludek zmuchlaný a trochu se vzpírá. Musím na to pomalu a s citem. Alespoň si namažu řetěz a dobiju mobil. Po skoro půl druhé hodině platím a usuzuji, že se zkusím zase posunout dál. Je sedm hodin, jsem po večeři, ztuhlé nohy se zvolna roztáčí a ono to jde. Zase pár rovných kilometrů při Ohři až do Dubiny. Tady už je přichystáno táhlé stoupání. Prokousávám se jím zvolna, ale s klidem v duši. Odměnou je kamenná rozhledna Bučina, ze které je výhled na údolí Ohře. Nahoru nejdu, nebudu plýtvat posledním zbytkem sil. Dám malou svačinku a pouštím se zase dolů k řece. V Kyselce u Jindřichova pramenu dotankuji do bidonů minerálku. O kus dál, ve Velichově, se ještě stavuji v hospodě na pivko a dostávám nabídku na přespání, protože hospoda je i penzion. Nabídka je to opravdu zajímavá. Slunce už zapadlo, měkká postel a sprcha lákají, ale přeci jen noc slibuje být suchá, teplá a já bych ještě nějaké kilometry polknul.

Zrovna když se zvedám, profrčí kolem toulal. No vida, zkusím ho dohnat. Jeho blikačku mám za chvíli na dohled a přibližuje se, pak ale znenadání mizí. Asi si šel hledat nějaké místo ke spaní. Já mám vytipovaný přístřešek přímo u silnice ještě o kus dál, za vesničkou Kamenec - alespoň na mapě je zakreslený. A mám štěstí. Je už úplná tma, když k němu dojíždím. Stůl je sice ozdoben ptačím trusem, i tak poslouží jako postel. Jsem už ve spacáku, když mi cinkne smska od Kuby. Spí v Klášterci, což je jen nějakých 12 km přede mnou. No vida, snad ho zítra dojedu, teď už chci ale spát, mám za sebou 272 km a 29 hodin v sedle.

Den 3

S Kubou jsme se včera dohodli, že počká v Klášterci do 4 ráno. Říkal jsem si, že si přivstanu a že ho stihnu, ale zaspal jsem a vstávám až ve 4:15. Nedá se nic dělat, den bude dlouhý a kdo ví co přinese. Balím a jedu. Tělo celkem funguje, i když do svěžesti má daleko. Jsem skoro v Klášterci, když tu začíná můj duralový oř pokulhávat, nedá se nic dělat, musím zastavit a podívat se mu na podkovu. No jo, trn, to je prevít, ale záplata to spraví a za chvíli jsem zas v sedle.

V Klášterci si chci dotankovat nějakou dobrou minerálku, jenže vřídla jsou placená a takhle brzo po ránu zavřená. Přijíždím před Restauraci U Páva - také zavřenou - což je konec druhé části závodu. Dojíždí mě dva toulalové a společně míříme k benzínce na snídani. Obloha se zatahuje a vyhrožuje deštěm. Opravdu pár kapek spadne, ale není to nic kritického. Jedu sám silnicí až do opravdu zásadové obce - alespoň podle názvu: Zásada u Kadaně. Pak přichází krušné stoupání terénem po červené. Nahoru a nahoru. Více tlačím než jedu a plně si uvědomuji, že nejsem na cykloturistickém výletě ale na Toulání!

Vrchol Úhošť má stolový tvar, z jižní, západní a severní strany jsou neschůdné skály, ale nahoře je malebný kraj a úžasné výhledy. Stálo to za to. Trasa nás vede doslova po hraně "stolu" a já mám těžkou volbu: kochat se tou nádherou nebo sledovat cestu, abych si nerozbil hubu? Dolů do Kadaně je to pořádnej fičák a pak okružní jízda městem. Nejdříve po nábřeží s podivným zrezlým mobiliářem, pak výšlap k rozhledně Svatý vrch, ve městě dokoupím ve vietnamské sámošce zásoby a jedu skrze centrum, přes náměstí. Musím se protáhnout katovou uličkou, což je soutěska mezi domy tak tak široká, že se skrze ní protáhne jeden člověk. S kolem je to trochu napínavý úkol, a to štěstí, že jsem se tu s nikým nestřetl.

Za Kadaní to zase odsejpá přes lesopark, pak kolem syčících chladících věží Prunéřovské elektrárny, ještě několik kilometrů a konečně začíná to, před čím jsem se celou cestu třásl - stoupání do Krušných hor - a to pěkně zostra. Modrá turistická značka opouští asfalt a v pekelném úhlu se zvedá lesem - kameny, kořeny... Plnotučná tlačenka až ke zřícenině hradu Hasištejn. Na chvilku zastavuji u pokladny a kupuji si kolu, dlouho se ale nezdržuji. Zrovna když se chystám kopnout do vrtule, zjišťuji, že mi nefunguje přední brzda. Aha, sjeté destičky, říkám si a rychlou prohlídkou diagnózu potvrzuji. Destičky mám, a tak je snadno vymění. Hotovo, nainstalováno, můžu vyrazit. Ještě rychlá zkouška, jestli vše funguje jak má a... nefunguje. Brzdovou páku promáčknu až k řídítkům a kolo se vesele točí dál?! Co to? Brzdy už mají něco za sebou a v minulosti už se mi párkrát tohle stalo, ale vždy se brzda po druhém třetím zmáčknutí chytla, teď ani ťuk. Kapalina taky nikde neutíká... To je tedy průšvih. Dojíždí mě skupina toulalů a já se k nim přidávám a jedu s nimi. Zkusím to a buď to půjde, nebo skončim.

Sjezd po modré dávám hodně opatrně a nerozjíždím to. Pak proti proudu potoka stoupáme. Pořád vzhůru a ž k Hoře sv. Šebestiána. Zatím jedu. Do kopce brzdy nepotřebuji, a tak mě závada netrápí. U benzínky dáváme svačinu. Sešlo se nás tu docela dost. Zkouším ještě s brzdou provádět nějaká kouzla, ale je to beznadějné. Docházím k závěru, že odešlo těsnění na pístu a brzda je definitivně mrtvá.

Jedu dál, jenomže od benzínky trasa prudce klesá. Tak prudce, že se mi daří jen stěží kolo krotit. Když konečně zastavím, šíří se kolem mě smrad spáleniny, kotouč na zadní brzdě je černý a žhne jak rozpálená kamna. Tak to je konec. S jednou brzdou dál pokračovat nemůžu. Za chvilku bych utavil i zadní a pak už bych si mohl kolo leda hodit na záda.

Stojím bezradně uprostřed lesa a rozmýšlím, co s tím. Pak kouknu do mapy a vidím, že nedaleko je Chomutov. Co nějaký cykloservis? Jenomže cykloservisy mívají narváno, sotva mě vezmou takhle rychle. Navíc komponentů je nedostatek, těžko bude mít někdo brzdu skladem. Ale proč to nezkusit? Hledám na internetu, volám a mám štěstí, pán velice ochotný slibuje pomoc a tak neváhám a vyrážím. Jsou dvě hodiny odpoledne.

Do Chomutova to byl fofr. Z hor pořád z kopce, zadní brzdu jsem šetřil a tak jsem letěl jak raketa. Potíž nastala ve městě. Dorazil jsem na adresu podle navigace, jenomže cykloservis nikde! Volám tedy a zjišťuji, že se nedávno stěhoval. Motám se skrze město až konečně vidím vývěsku KingBike. Pan technik se mě hned ujímá, mou situaci chápe a brzdy také má - dokonce celou bednu. Sláva, jsem zachráněn. Velké díky a poklona za tak skvělou pomoc v nouzi.

Trvalo to jen něco málo přes hodinu a jsem znovu plně pojízdný a v sedle. Jenže teď přichází to těžší: vydrápat se zpět do Krušných hor je krušné. Stoupání silnicí zprvu hodně prudké, slunce praží, pot ze mě leje, stín skoro žádný. Připadá mi to nekonečné. Dole jsem byl za pár minut a nahoru se budu plahočit věčnost. Ale povedlo se, v půl šesté jsem opět na trase tam, kde jsem ji opustil a jedu dál.

Okolo přehrad Křimov a Kamenička to celkem jede, pak zas pro změnu stoupání. U kostelíka nad Květnovem je studánka, kde doplňuji vodu a svlažuji přehřáté tělo. Začínám se také poohlížet po nějaké hospodě a večeři. Dnes bych nepohrdl ani nějakým penzionem. Mám však smůlu. V Boleboři vzpomínám, jak jsem zde před dvěma lety ukončil Loudání kvůli zhuntovaným nohám a nateklým kotníkům. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že za chvíli tudy pojedu zas, jen při Toulání. Tentokrát naštěstí v lepším stavu. Nezdržujise a mažu odsud. Ještě kousek do kopce a pak parádní večerní sjezd několik kilometrů skoro až k zámku Jezeří, který se vypíná nad obří rozlehlou pustinou - je to důl ČS Armády - sem tam už se sice rozrůstá vegetace, ale i tak je to krajina spíše měsíční.

Od zámku se trať stáčí zpět na západ - do nitra Krušných hor, což znamená jediné: úmorné stoupání. Dnes už toho bylo vážně dost, a tak si ho nechám na zítra. Smráká se, za měsíční krajinou svítí elektrárna Komořany jak vánoční stromeček. Pro dnešek to chci zalomit tady u zámku. No jo, jenomže ono není kde. Žádný přístřešek, ani šikovné místo. Až po chvíli nacházím rovný plácek vedle oplocení. Ještě něco zakousnu a jde se na kutě.

Den 4

V noci jsem toho moc nenaspal, ale ještě před rozedněním vstávám a balím, ať s tím dneska trochu pohnu. Po tom včerejším zdržení jsem už dost možná poslední. Začíná to hned pěkně zostra - to asi abych se pořádně probral. Cesta spíš není než je a vede neprostupnými křovinami prudkým svahem. Za tmy je to fakt chuťovka. Kolo tahám, strkám... Natáhnout ruku, chytit slabý kmen stromu nebo větev, přitáhnout se, vytáhnout kolo a znovu. Šotolina pod nohama podkluzuje, je to mazec. A pak nahoru pořád a pořád do kopce až skoro k vrchu Medvědí skála. U nedalekého penzionu Lesná snídám. Slunce se neochotně povaluje nad obzorem. Kolem ani živáčka. Dál to ale docela frčí - převážně po zpevněných cestách až do vesničky Kalek. Okolo Jeleního vrchu, Starého a Nového rybníku k hraničnímu přechodu Pohraniční.

Na benzínce dám kávu a něco na zub. Němečtí řidiči na mě civí trochu nechápavě. Nezajímá mě to, šlapu dál při hranicích krásnou Krušnohorskou krajinou. Pak okolo Jelení hory a přehrady Přísečnice. Další známá místa z Loudání. Slunce už je celkem vysoko a pálí.

Trasa vede polem větrných elektráren v těsné blízkosti obřích větrníků. Některé rotory stojí, jiné se točí. Některé tiše sviští, jiné vrčí jak kdyby je poháněl motor. Na Měděnci přijíždím k restauraci před jedenáctou. Deset minut musím počkat než otevřou, abych si mohl dát oběd. Po jídle výstup ke kapli na Mědníku - poddolovaném vrchu hned nad vsí s nádherným výhledem. Nezdržuji se - jedu dál a zahajuji čtvrtou, předposlední etapu.

Pohodová jízda končí u hory Velký Špičák. Těsně kolem vrcholu je to lezení po skalách, prudkým svahem, drolící se hlínou a kamením - a to jak nahoru tak dolů. Tady mi to připadá s kolem už trochu nebezpečné, ale povedlo se, přelezl jsem vrchol a jedu dál.

Vedro, vedro a vedro. U bývalé vápenky v lese se máčím v potoce, abych se trochu zchladil a připravil se na nadcházející očistec. Stoupání na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, začíná v Loučné pozvolna, ale přiostřuje se. Les nízký, stín žádný, slunce nemilosrdně žhne a já cítím, jak se pražím. Zdá se to být nekonečné. Jsem přehřátý, vyčerpaný a krizím si svou krizi.

Ani nevím jak se to povedlo, ale najednou stojím na vrcholku. Kolem mraky lidí - cyklistů i necyklistů. Konají se tu nějaké závody ve sjezdu, a tak je tu pěkný mumraj. Stavuji se v kiosku na birela a gulášovku, což mi opravdu bodlo. A pak... krása spojená s nádherou. Trasa vede singltrekem, což je opravdová balad. Skoro dvacet minut parádní jízdy nenáročným trailem pořád a pořád dolů- Balzám na duši, který si plnými doušky vychutnávám. A zase brutální táhlé stoupání. Kupodivu mě tak nedeprimuje - asi jak jsem se pozitivně nabil. Po stoupání přichází další malá odměna: jeden krátký trail při sjezdovce a na jeho konci Boží dar. Všude spoustu restaurací, které praskají ve švech, já ale mířím na benzínku jen pro nezbytné zásoby. Jsem odhodlaný šlapat do pedálů, dokud neprojedu cílem nebo dokud nepadnu. Snad alespoň trochu stáhnu to manko, které mi nadělila návštěva servisu.

Následující část trasy mému záměru dost nahrává. Nejdříve parádní cyklostezka, pak po červené kolem Božidarského Špičáku. Na kraji lesa polknu bagetu a banán - rychlá to večeře - a bušim do pedálů co to jde. Nebe se zatáhlo, vzduch chladne. Snad nebude pršet. Večer se snáší na kraj a trochu na mě doléhá tesknota. Pár vzkazů domů mé drahé ženě mi musí prozatím stačit. Alespoň že trasa vede převážně po zpevněných cestách a žádné kruté kopce. Až na samých hranicích se to láme a z Potůčků začíná táhlé stoupání k rozhledně na Blatenském vrchu. Vrcholu dosahuji už za hustého šera. Krátká sváča, komáři žerou jak diví. Pouštím se dolů kameno-kořenitou pěšinou. Jet to moc nejde, spíš tlačím. Nalevo se rozevírají malé propasti zvané Vlčí jámy, ve kterých se prý led dokáže udržet po celý rok. Tak sem se musím ještě někdy podívat.

V Horní Blatné už je úplná tma a já se řítím do pěkného marastu. Cesta nočním lesem po červené je chvíli rozježděná od lesáků, chvíli plná pořezaných větví, chvíli hustě zarostlá, chvíli prudce do kopce, chvíli prudce z kopce, chvíli všechno najednou. Spíše tlačím a síly rychle ubývají. 8,5 km sakra makačky - náročné by to bylo ve dne, natož teď v noci. Jsem vážně unavený a musím si někde na chvíli schrupnout, ale dlouho nemůžu najít žádné vhodné místo. Teprve v lese, kousek nad Bublavou, nalézám jeden altán. Chci jen na chvíli zavřít oči, abych se trochu vzpamatoval, žádné velké vyspávání. Proto ani nevybaluji spacák a lehám si na lavičku tak, jak jsem. Jenomže komáři mě během chvíle lokalizují a zahajují neúprosnou ofenzivu. Zkouším to v jiném altánu o kus dál. Tentokrát už lezu do spacáku.

Den 5.

Po asi třičtvrtě hodině jakéhosi bezvědomí se budím. V lese je úplná tma, ale soudě dle oblohy začne co nevidět svítat. Rychle balím spacák a jedu dál. Sjíždím do Bublavy, krátký výjezd sjezdovkou na Olověný vrch, rychlý sjezd do Tisové k pivovaru - prázdnému a zavřenému pivovaru Krušnohor. To už se slunce klube nad obzor a já nastupuji do poslední, páté části závodu. Cyklostezka mě přivádí k hraničnímu přechodu Hraničná. Na benzínce dám malou snídani - croissant, kávu, redbula. Teď uvidím zvuky a uslyším světlo. Nebo taky ne. Trasa zase začíná nabírat výšku a já zjišťuji, že jsem totálně vyřízený. Z nevyspání se mi točí hlava a běhají mžitky před očima. Sedací partie mám tak otlačené, že střídám půlky co minutu. Občas tlačím i po rovině, jen aby si zadek odpočinul.

Když jsem se konečně vyškrábal na Počátecký vrch, slunce už docela hřeje - a bude ještě víc, mnohem víc! Alespoň že trasa teď docela ubíhá a krajina kolem je sympatická. Po červené vlažným tempem se loučím s Krušnými horami a jedu přes Vysoký kámen, Tříslovou, Zálubí, pak hezkých pár kilometrů silnicí až na rozcestí Bývalá Skelná huť. Je tady altán a já jsem tak prošitý, že si musím na chvíli lehnout. Okamžitě ztrácím vědomí, ale jen na deset minut. Budí mě lesácká vejtřaska, která s řevem zajíždí do lesa. Znamení, že tu nemám zevlovat.

Ve stoupání po modré za sebou náhle slyším šustění štěrku a nějaké hlasy. Dohnali mě dva toulalové. Dohnali, předjeli a zmizeli v dálce. Takže jsem ještě nebyl poslední? Najednou se mi vlila energie do žil. V Krajkové jsem toulaly dojel. No dobře - přiznávám, že jen proto, že zastavili v konzumu na nákup. Já zatím nestavím. Krušné hory mám za zády a před sebou Slavkovský les - ten přejedu a pak už budu v cíli. Paráda. Jenže ono to není tak snadné. Slunce už nehřeje, ale pálí jak divé a já se pěkně pražím. V Habartově rychle nakoupím nějaké pití a ovoce.

Střídavě se potkávám se dvěma toulali z rána. Přidal se k nim třetí. Oni mají ale víc energie a já je dojíždím, jen když někde na chvíli zastaví. Sjeli jsme k řece Ohři, což znamená jediné - teď to bude zase do kopců. Nejvíc mě ale trápí neúprosné slunce. Krk i ruce mám už doruda opečené a začíná se mi dělat zle. To není dobré, musím to nějak vyřešit, než to se mnou sekne.

Na krk spouštím šátek zpod přilby, na ruce navlékám teplé návleky. Abych se nepřehřál, namáčím je v potoce. Do prázdné lahve plním vodu z potoka, bude sloužit k polévání a chlazení. A ono to funguje. Jedu pomalu, ale přece. V klidu zdolávám stoupání Slavkovským lesem. Je to nekonečně dlouhé, úmorné a o tom, že si zase krizím svou krizi netřeba ani mluvit, ale cíl se blíží, a to mě pohání.

Toulalové, kteří mi ujeli, zastavili v Kladské na jídlo. Já jíst nepotřebuji, a tak jim zase na chvilku ujíždím. A kladská, to už je vlastně poslední vrchol, který stojí za zmínku, takže tradá do cíle. Na lesní cestě navíc potkávám Lukáše Habartu - nezávodí, ale jede se podívat kousek po trati. Další povzbuzení. Na chvilku zastavuji ještě u Farské kyselky, abych se občerstvil zdejší minerálkou, není to ale příjemná pauza. Ovádi a lesní mouchy útočí jen v těžko popsatelných hejnech - jsou jich milióny, kolem to bzučí jak v úlu. Snažím si nabrat vodu do bidonu. Operace na deset vteřin - musel jsem ji zkrátit na pět a nabrat jen polovinu vody, nedalo se to vydržet. Pak ještě ze zvědavosti krátké zastavení u Syrovodíkového vřídla Smraďoch. Tady vodu nedoplňuji! A pak už po červené, víceméně po rovině k cíli. Poslední kilometry jsou ale i tak úmorné - pod žhnoucím sluncem bez stínu.

Úplně vyždímaný, pět minut po čtvrté přijíždím do kempu Betlém u Teplé. Mám to za sebou. Hned na hrázi rybníka, po které vedou poslední metry trasy, mě vítá má drahá žena, což je ta nejlepší cena v cíli. Teď se rychle schladit v rybníce a pak na jídlo a na pokec s ostatními účastníky. A světe div se, nejsem poslední. Ještě jeden toulal se chvíli za mnou přitoulal. Ve finále jsem obsadil čtyřicáté místo z jedenačtyřiceti závodníků, kteří celou trať absolvovali. Ostatní buď nedokončili, nebo jeli zkratkou. Na trase dlouhé 597 km jsem najezdil 650km za 95:05 hodin. Pravda, ten výsledek se může zdát dosti chabý, zvlášť když to byl prý jeden z nejlehčích ročníků (někteří borci byli v cíli už třetí den), a sám hlavní organizátor Standa Valdman se zaříkal, že takhle lehké už to dělat nebude. Jenomže co je pro jednoho třídenní vyjížďka, může být pro jiného těžká zkouška sil a odhodlání. Zvlášť když vezmu v úvahu svou chabou kondici po všech zdravotních lapáliích, které mě na jaře pronásledovaly, nemalé technické potíže a s tím spojené zdržení a horké letní počasí, nebylo to zas tak marné. Trať se mi líbila, byla pestrá, zajímavá, hravá i náročná a i když teď to ještě nevím, parádně jsem si ji užil. Za pár týdnů, až se bolavé tělo zahojí a všechno to ve mně slehne, určitě se mi po letošním toulání zasteskne a už se budu těšit na to příští.