Rosťa Gregor: Zpráva o cestě nerozumu (2019)

Píp, píp, píp. Se na to můžu píp. Píp závod. Je hluboká noc, co chvíli zaslechnu výhružné zvuky hromu. Ocitl jsem se v cizí noční krajině úplně sám, opuštěný, zasekaný ve větvích hustého křovinatého porostu. Dál to nejde ani doprava, ani doleva, ani hore, ani dole. A mám nepříjemný pocit, že to nepůjde ani zpět. Bez kola bych tu otočku snad zvládl, ale s kolem...? Ha, ha. ha. Tudy že má vést modrá značka ? Polsky nebeský šlag. Spíše pekelný šlag. Polští turisté musí být nesmírně odolní, drsní jedinci, když zvládnou takovéto pasáže. Signál GPS mi předvádí tanec sv. Víta, bledý kužel čelovky zmateně olizuje okolní nepřátelskou krajinu. Co kdybych si tady sedl a chvíli si pobrečel. Pak studené světlo narazí na kamenné ruiny jakéhosi stavení. Jsem v tu chvíli vděčen za každý náznak lidské přítomnosti, činnosti. Byť dávno minulé. Démone, píp, snaž se, zmenši se. Ne, toto nemá se zdravým rozumem nic společného.Docela zdecimovaný se dobelhám ke kamenným stěnám. No sláva, modrá značka se na mě šibalsky směje z rohu stěny.

Mám neskutečnou chuť na pohárek vína. Červeného. Takového, jaké jsme s Ji popíjeli ve vlaku na cestě ke startu tohoto úchylného podniku. To byl ještě svět normální. To se za okny vlaku ubíhající krajina koupala v červnovém slunci, víno příjemně stoupalo do hlavy a člověk se nemusel vůbec, ale vůbec hýbat. I poslední noc před startem byla fajn. Noční oheň, klobásy, piva, nebe plné hvězd, a tak vůbec. To vše se mi zdá jako výjev z jiného světa, ráje.

Pak už začínalo přihořívat. A po startu, jen co opadlo opojné zjištění, že to nebude nic rozumného, ale to ještě přeci neznamená, že to nemohu dělat, už to začalo jít se mnou z kopce úměrně k drsnosti výjezdů. Též polské ohrazenky mě překvapily silou el. výbojů. Jedno místo bylo obzvlášť povedené Trasa vedla podél el. ohradníku , v korytě potoka se měla ohrazenka překročit a po druhé straně zpět na cestu. Bylo mi divné, že projíždějící bikeři v protisměru, co již překonali koryto potoka měli jakoby vytřeštěné pohledy. No, pak jsem v potoku koupil prvou ránu ze spodního drátu, jen co jsem se s úlekem chtěl narovnat, práásk do zad. A pak, jak jsem se začal snažit zmateně vyrvat kolo a sebe z té spleti drátů, následovala jeden zásah el. výbojem za druhým. S vytřeštěným pohledem míjím protijedoucí toulaly...

Z úsvitem druhého dne projíždím polským městem Karpats. To co znamená Zakopané pro V. Tatry, to je Karpats pro Krkonoše. Turismus toho nejtěžšího, nejbrutálnějšího kalibru. Pod ramenem jeřábu připravené ke stavbě dalšího hotelu, či nevěstince vycházelo zrovna slunce. Bylo velké, krvavé a teprve se rozkoukávalo po světě. Ten den nám všem mělo šeredně zatopit. Jak den postupoval, jeho jas mě začal dusit. Teplo přešlo ve vedro, rozbřesk v poledne, okouzlející výhledy v oslňující záři. Do Krkonoš jsem se vrátil přes Jizerské hory. A vůbec jsem z toho neměl radost. Dál a dál, pořád jen nahoru. S asfaltu sálalo teplo, jak z otevřené pece. S každým dalším šlápnutím jsem se propadal hlouběji a hlouběji do sebe. Vlastně si ani nepamatuji, že to bylo v těch znásilněných horách někdy z kopce... Krkonoše mají smůlu, že to byly hory krásné a tudíž pro tur. byznys nesmírně atraktivní. Touha po mamonu je přeměnila v hustou síť hotelů, lanovek, předražených služeb, všemožných zákazů a příkazů. Je to drsná zkušenost, takový průjezd v sedle kola těmito horami s mrtvou duší. V tu chvíli mi aktivity všelijakých ochránců a strážců na Šumavě připadaly docela sympaticky.

Ale při závodě tohoto typu nutno počít s tím, že strůjcům trasy jde o zlikvidování adeptů jak po fyzické, tak po psychické stránce. Ten den jsem téměř nic nejedl. Nebyl jsem prostě schopen spolknout sousto jídla. Nebylo totiž slin. Horko bylo skutečně ohromné a kopce též. Naivně jsem se těšil na podmáslí v jakémsi tur. vyspělém krkonošském centru. Vietnamská prodavačka jen nechápavě zakroutila hlavou. Tak že naberu vodu v hotelu na toaletě. Tam jsem dostal neskutečnou chuť na tekuté mýdlo. Ono mělo barvu kondenzovaného mléka, i jeho hustotu mělo a já už jsem se dávnou přestal ovládat...

Ale nastaly i světlé chvíle. Bezkonkurečně nejkrásnější pasáží závodu bylo C. P. Oáza vlídného lidského hlasu, jídla, že se mi chtělo radostí brečet. Fakt jsem přemýšlel, že bych tady závod ukončil. Vždyť už jsem toho vyděl dost. V životě na mě jistě čekají jiné výzvy, ne tak bolavé. Ale pak jsem si rozpomněl na Ji. To by zas bylo pohlavků. Ji jistě něco takového nenapadne. Ač nedosahuje ani váhy pytle cementu a na prvý dojem působí jemně , hluboko v sobě má diamantově tvrdé jádro, nezlomnou vůli, která jí navzdory zdravému rozumu,se schopností vydržet bolest, která by leckterého mužského přiměla vzdát, pohání dál. Natrénovat umí každý, těžší je, nenechat se zlomit. A já už jsem celkem téměř ulomený. Volím tedy menší zlo. Jistě tu Ji co nevidět bude. Naposledy se zahledím do mírných očí psa Šimona a rychle pryč z této oázy hojnosti a pohostinnosti.

Ten den jsem se často míjel s P. K. Je to výborný biker, má to zmáklý po všech stránkách. Každý rok se mi na něm podaří vymanit nějakou tu novinku ve stravování. Letos si na závod vybavil jakýmisi tobolkami. Prý jsou plné rybího oleje. Našel je na dně mošny ještě z dob branné výchovy a pochodových cvičení na základní škole z totalitní doby. Jen mi bylo divné, že chvíli po té, co několik těch tobolek spolkl, P. K. zčervenalo oční bělmo a jakoby mu sem tam ukápla slina. Normálně začal slintat. A taky zázračně zrychlil. Prostě zdvojnásobil frekvenci otáček a byl pryč. Znovu jsme se potkali až v cíli. Tam už neslintat.

Zesilující pískot přední brzdy mě utvrdil v tom, že mi odešly brzdové destičky. Nejde mi to do hlavy. Jsou zcela nové, nebyly nejlevnější. No nic na kraji města Deštná v Orlických horách zastavuji u staršího muže cupitajícím za sekačkou. Při výměně destiček, které nenesly sebemenší stopu po opotřebení mi odvyprávěl snad celý minulý život a zakončil to větou, že mu chybí parťák s kterým by si rozuměl. A jestli si prý nedám kafe. No, já na chlapy nikdy moc nebyl, tak jsem kávu slušně odmítl a urychleně pokračoval v cestě.

S přicházejícím soumrakem jsem se potřeboval na noc najíst. Volím krčmu i když je to vždy zdržující záležitost. Jen co mi paní krčmářka položí na stůl teplou pizu, hlásím, že byla výborná a že bych rád zaplatil.

" Vždyť jste ani neochutnal ! "

" Kouknu a vidím, zaplatím prosím. Ta piza je stejně krásná jako vy." A dávám si zatraceně pozor, abych nezaměnil jedno písmnenko. abych to slovo piza správně vyslovil. Přeci jen už jsem unavený.

Ale zpět k úvodu. Pasáží na nebeském šlagu zábava v polské části Orlických hor neskončila. S odcházející nocí jsem vjel, či spíše vkročil do bažin. Po probdělé noci jsem již krapet mimo, tak jsem to bral s klidem. S kotníky utopenými v hnědém humusu jsem se čvachtal ve směru fialové čáry na GPS. Byl jsem v klidu, nevěřil jsem zkrátka tomu, že by bylo v zájmu pořadatelů , aby pro závodníky skončil předčasně závod na dně bažin. Jen to prostě chce nechvátat a držet se té píp čáry. Najít trasu bylo lehké, pohybovat po ní nikoliv. Kamenná tvář meditujícího Budhy mě opustila pár km po té. V jakési hale rozestavěného hotelu. Opět se mi kotníky ztrácely v jakémsi sajrajtu. Tentokrát to ale nebylo rašelinové pole a fialová čára vedla nepatrně bokem. Řekl bych, že to byl řídký beton, nebo něco podobného. Ať to již bylo cokoliv, byl jsem tuze rád, že je příliš brzo na polskou betonářskou partu. Obávám se, že kdyby mě přistihli uprostřed haly s kolem na rameni, po kotníky v jejich jistě pracně vyrovnané podlaze, neměli by pro mé sportovní ambice pochopení. Při pohledu na vyšlapanou stezku jsem si tiše nadával, že jsem při chůzi necouval, jako že bych zmátl případnou rozzuřenou pracovní partu při pronásledování. Abych opustil tyto choulostivé prostory , musel jsem ještě překonat oblast ježících se silných drátů co tvořili pravidelnou síť na konci budovy, pár čísel na podlahou. Naštěstí se jednalo o síť dostatečně hustou na to, abych do ní nezapadl. Zbývalo prokličkovat přes neoplocené pozemky přiléhající k moderně vypadajícím domkům, kde mě zaujala nedopitá litrová lahev Coca Coly bezprizorně stojící na stole pod slunečníkem společně s rozsypanými brambůrky, volně se pasoucí koza s nacucaným vemenem. Pak již cesta zpět do Čech byla volná.

Tady mě přemohl spánek. Neodvolatelně, nekompromisně. V sedě opřen o strom jsem na chvíli spočinul. Probudil mě zvuk projíždějícího kola. Podle netypické vyzáže jistě Toulal. Píp závod. Tak že pojedu dál. Přestaly mi fungovat kufry. Snad to bylo tou píp stavební hmotou, kterou jsem prošel v Polsku. Broumovsko je krásný kraj. Jeden z nejkrásnějších co v Čechách znám. Kostely v polích, boží muka tamtéž, sem tam pískovce a to vše v husté podobě. Mírně zvlněná krajina obývaná vlídnými lidmi, krčmy kvalitní, pivo studené, též kvalitní. V Broumově, když jsem míjel mohutný klášter jsem pochopil, že trasér byl sice vynikající znalec kraje, ale zároveň mu dělalo potěšení ukázat nám všechny ty krásy na nepatrný okamžik a rychle abychom valili dál, když se tedy jedná o ten závod. Poslední výrazný kopec si lidé pojmenovali Ruprechtický Špičák. Cesta k němu i na něj vedla podél hraničních patníků. Znám tu cestu, šel jsem po ní kdysi pěšky, tak vím, že Špičák je skutečně špičat,je bez kapky vody a cesta k jeho úpatí má často profil trochu obroušenějších špičáčků. V tu dobu už jsem byl v podstatě odrovnaný na zadek i na nohy. Spodek nohou se mi proměnil v jakýsi bílý rosol, kolo mi nahrazovalo při pohybu berle. Tak jsem si na začátku hraniční stezky stanovil postupné cíle. Prvá zastávka a masáž nohou po 7 km. Po 2 km si stanovuji nový cíl. Neupadnout. Při dalším km znovu upravuji cíl. Neupadnout tu a neumřít žížní. Oblečení mám tak propocené, jako bych v něm plaval. Na 8 km skoro nevidím, tak volně mi teče po obličeji pot. Při stoupání do obzvlášť vydařeného kopce jsem nucen si stanovit nový cíl - nepozvracet se. Nejsem se vůbec jistý, zda mám kyslíkový dluh, nebo se mi chce jenom zvracet, ale cítím v těle nepříjemný pocit od kterého by se mi ulevilo, jen kdybych si lehl. V plahočení mě udržuje jen slepá ješitnost. Pokouším se zaklít, ale slova nepřicházejí. Není to dechem, nedokáži si už ani vybavit žádné sprosté slovo. Nejspíš mi co chvíli explodují plíce nedostatkem kyslíku nebo mozek úmorným horkem. Přemýšlím jestli po mně tu spoušť někdo uklidí. Chudák pořadatel, směji si křečovitě a škodolibě zároveň.

Na vrcholu jsem byl rozhodnut umřít a odebrat se do nebe či pekla, nebo aspoň přespat a ráno dorazit těch posledních asi píp 30 km. Pak ale na vrchol vystoupala parta chlapců s cinkajícími batohy. Pochybuji, že to byl cinkot zavařovacích sklenic. Nechtělo se mi s nikým komunikovat, vlastně se mi nechtělo v tu dobu už vůbec nic. Tak jsem se jak zpráskaný pes zvedl ze země a zamířil jsem směr Polsko. Překvapivě následoval fantastický sjezd, který vystřídal asfalt. Ždímám ze sebe poslední zbytky sil,v naději, že nyní již to bude O. K. Přišel vrchol extáze. Všechny ty groteskní nesnáze zůstaly kdesi za mými zpocenými zády. Už jsem se vyděl v cíli u stolu se sklenicí piva a balíčkem brambůrků. Silně jsem podcenil stav věcí, fantazii pořadatelů. Nejdřív asfalt vystřídala šotolina, to byla stále pohoda, pak přišel les a v něm paseka a na konci paseky hranice a ta píp GPS mě naviguje prudce vpravo do dvakrát píp strmého kopce. Při pohledu na jeho svahy jsem se ocitl na pokraji nervového kolapsu. Píp, píp, píp. Jsou to normální vymaštění píp. Koho jsem měl na mysli z diplomatických důvodů neprozradím. Jde mi o dvě kvalitní bezdušové pneumatiky značky Mitas . Kristepane, co to je za krpál? Prudký a při chůzi po něm prokluzuje pacholek jeden. A jak jsem slabý. Připadalo mi, že pomaleji to už nejde.

Připadal jsem v tom svahu jak moucha na zatraceně dobře lepící mucholapce. Sebeúcta ve mě probudila pud sebezáchovy. Musím pryč z mucholapky. Kamkoliv, ale hlavně jinam. Má důvěra v jakousi logičnost probíhajících životních dějů a situací právě vzala za své. V nočních ulicích města Teplice n. M. jsem ostřížím okem vyhlížel prudké kopce, hluboké brody. Opět traséři překvapily. Už nic, jen cíl a rozesmátý Valdy s pivem v ruce. Jak to ten pacholek jenom dělá. A další borci s ním. Jak to ti pacholci jenom krucinál dělaj ? Byl jsem na konci cesty nerozumu. Příště zůstanu raději doma u televize, nebo si odskočím na pár minut do fitka na rotopéd.

Poznámka autora k textu:

píp - lze nahradit jinými výrazy - nechám na fantazii čtenáře.
Ji, P. K. -lze nahradit konkrétními osobami - též nechám na fantazii čtenáře.