Tomáš Čapek: Toulání den po dni ... (2019)

20.07.2019

DEN ZÁVODU, PŘÍJEZD NA START

Už od registrace jsem byl tozhodnutý, že pojedu na start, který se konal v Teplicích nad Metují v kempu Kamenec, autem. Ale týden před závodem jsem zvolil vlak s jedním přestupem v Trutnově. Ráno jsem vyrážel z nádraží v krásných 9:58 z Ostroměře v úterý 11.6.2019 směr Trutnov. Spát jsem šel asi kousek před půlnocí, takže jsem byl lehce "vykydlej", ale žádná hrůza, v prostoru pro kola jsme byli jen my dva. Loupnul jsem do sebe snídani, jednu z deseti housek se sýrem a okurkou, k tomu jeden sojovej váleček. V Trutnově jsem byl kolem 11:50 a na přestup směr Teplice jsem měl čas asi hoďku a půl. Na nádraží kupuji půllitrovku coly a čekám venku na lavičce další houskou ládujíce se. Po chvilce doráží první kolega toulal (poznávací znamení, mílařský dres), pozdravíme se a sedá si vedle na lavičku. Po chvíli dorazí další vlak a z něj se přiřítí další toulal. Je vidět, že kluci zde byli domluvení na společnou cestu dál do Teplic, ale už na kole. Rychle se seznámíme a dozvídám se, že moji první kolegové na trase jsou Láďa Barnet a Zdenda Michálek z obou čiší skvělá, upřímná, pozitivní energie. Povídáme si a kluci se nakonec rozhodnou jet do Teplic se mnou vlakem, Zdenda koupí lístky a je rozhodnuto. Kluci se dozvídají, že jedu poprvé, čas na nádraží příjemně utíká a my špekulujem jakým courákem asi pojedeme do Teplic. Nakonec čekání celkem uteče a už naskakujem do vlaku. Po cestě se dozvím, že Láďa nejede, poněvadž nějak zapomněl na registraci a už by se přihlašoval jen jako náhradník, tak se nakonec neregistroval. To ale netušil, že letos se na startovku vešli i všichni náhradníci. Konečná, je půl třetí a my vysedáme v Teplicích. Chvíli špekulujem kudy do kempu a nakonec se rozjedeme opačným směrem. Naštěstí jen kousek, takže zase zpátky, projedeme část města a už najíždíme na kopeček, vedoucí do kempu. V kempu už se pomalu seskupují ostatní toulalové. Poznávám na dálku některé mílaře Jirku Baldu, Míru Indiána, nebo Honzu Veselého. Najdu si místo pro zaparkování svého stroje a jdu se trochu porozhlédnout. Kluci se zatím vítají se svými kamarády. Zjistím, kde si můžu uložit věci a jdu si prohlédnout centrální "stan". Vyfasuju samolepky, podepíšu "revers" a vracím se ke klukům. Tam se krátce seznámím s dalším spolujezdcem Honzíkem Zídkou, se kterým se ještě potkám na trase první dva dny. Ještě si chvilku povídáme u kiosku, Láďa udělá pár fotek a je na něm vidět že ho trošku mrzí, že nejede s námi. Pak už nás svolávají Tonda Koutský a Standa Valdman, vrchní organizátoři k předmluvě. Dozvíme se něco o trase, o limitu a také o chování k sobě navzájem a k přírodě (což mě nepřekvapuje, když jsem byl minulý rok na Mumlavě a podél řeky bylo vidět každých deset metrů bobek s rozházeným toaleťákem, tak člověka napadne, co jsme to za zvrácený druh). Poté už se každý jen dobalí, proběhne startovní foto, Láďa nám popřeje šťastnou cestu a už si to mažem dolu z kempu ke křižovatce na oficiální start.

START A 1. DEN

Start odšpuntoval Láďa a už se ženeme do prvního "zahřívacího" kopečku. Chvíli se navzájem míjíme, ve stoupání potkávám Martinu Hulešovou a chvíli si povídáme, jak málem vyjela bez spacáku, protože ho nemohla nacpat do vaku. Chvíli jsem ji při tom v kempu pozoroval, ale ukázala se jako správná bojovnice a nakonec souboj nad zákeřným pytlem vyhrála. Po stoupání cesta pokračuje mezi loukami a poli, jsou tu na začátek celkem pěkné výhledy. Na pěti a půl kilometrech přichází první sjezd, před kterým nás kluci Tonda se Standou varovali. Není to nic brutálního, ale poslední třetina cesty dolů je rozbitá, samej šutr. Jsem zvyklí to většinou valit bez brzd a bez ohledu na terén, postavit se do pedálů a prostě nechat kolo ať pracuje samo. Posledních sto metrů cítím ránu na zadní ráfek a dole už frčím po prázdným. Ještě vidím před sebou skupinku, která to žene na rozcestí špatným směrem, po chvilce už to otáčí a najíždí správně. Já si v klidu vyměním duši ( vzal jsem si pro jistotu dvě náhradní a asi dvacet záplat, letos mám na defekty celkem smůlu a asi k tomu přispěli i odlehčené duše, které poslední dobou používám) a jedu dál. Ještě projedu pár vesniček a terén opět trochu stoupá po pěšince mezi louky. Před nájezdem do lesa se potkávám s Lubou Slukou, Zdendou Michálkem a Zdendou Janečkem, který si to valí na lehokole. Přijedeme k prvnímu ohradníku, tak kluky pouštím, aspoň Zdenda nemusí slézat z postele. Zacvaknu drát a hurá kupředu. Sluníčko už lehce padá, tak se i šlape příjemněji. K hranicím s Polskem je to už jen pár kiláků. Po sérii střídání krátkých asfaltek vjíždím na polní cestu. Kus přede mnou stojí po levé straně osobák. Když se míjíme, auto se začne rozjíždět a pán uvnitř na mě hrozí a prudce gestikuluje ať se jako uhnu víc ke kraji. Zřejmě mu ta metrová mezera mezi námi nestačí. Vzal jsem si z toho samozřejmě ponaučení a příště pojedu příkopem. Jede se krásně až přijedu k lesu, před nímž jsou zvláštně rozmístěné kameny, takový malý Stonehenge. Za šutry při vjezdu do lesa přichází první "tlačink" na trati. Vyhupsnu kolo na pěšinku a potkávám se s Pájou Drudíkem a Jířou Lípovou. Cesta stoupá lesem a najednou projíždíme zříceninou kostela Panny Marie. Následují louky, pěšiny, taková dobrá cestička na výletování. Asi čtyři kilometry před hranicí se zjevuje restaurace Kovářova kobyla. U posezení se tu už posilňují nějací toulalové, tak taky zapluji dovnitř a dávám si výbornou domácí limonádu. Zbytek naleju do bidonu a už mažu dohnat Pavla, který je někde přede mnou. Potkáme se těsně u čáry a lesem projíždíme spolu. Jedem celkem svižně a cesta je najednou vyjetá hlubokými kolejemi od lesní techniky. Samozřejmě občas je v takové koleji kaluž a to bych nebyl já, abych do takový krásný, smradlavý kaluže nezahučel. Výsledek, levá noha po kotník v močuvce (nebo aspoň to mělo ten močuvkovej odér). Kašlu na to a valíme dál. Dojedem až k bráně, která nám kříží cestu. Je to zamčený, ale Pája po chvíli nachází průchod kousek vedle. Lemuje ho pouze jeden drát nahoře a jeden dole, oba natažený od plotu a omotaný kolem stromu vedle strouhy. "Tady to půjde" říká Pavel a proskakuje otvor "Je v tom proud?" ptám se ho a opatrně lezu za ním. "Asi ne!". Samozřejmě dostanu jednu výchovnou přes mojí mokrou tretru a druhou asi přes pedál. Ještě vystoupáme s Pavlem a Jířou z městečka Krzeszów do nějakýho lesa kde chvíli bloudíme až nakonec nalézáme pěšinu dolů plnou popadaných stromů. První kilometry v Polsku už si moc nevybavuji. Jen tak letmo nějaký asfaltky a průjezdy městečky. Vím, že jsem se někde tady potkal s Honzíkem Zídkem a pak jsme se nějak pořád předháněli se skupinkou, ve které byl určitě Fanda Bláha. S Honzou jsme jeli už za tmy po nějaký polňačce a řešili jsme navigace. Někdy kolem půl jedenácté přijíždíme do městečka Lubawka a doplňujeme zásoby na benzínce Orlen. Kupuju colu a chvíli venku vegetíme. Tady nějak začaly moje problémy se žaludkem, které trvali intenzivně ještě druhý den závodu. Po krátké večeři opět nasedáme na své stroje a valíme dál. Trasu jsem nějak neštudoval, měl jsem jen v plánu doplazit se první den kolem jedenácti pod první větší kopec a tam zabivakovat, abych se ráno zahřál stoupáním hore po hore. Vycházelo mi to někde pod Pomezky, což mě vyšlo, jen toho času jsem potřeboval trochu víc. Po výjezdu z Lubawky přijíždíme do Bukówky až k přehradní nádrži. Kousek u nádrže cesta pokračuje podél lesa po pěšince, na kterou se musí vyhupsnout asi po třímetrovém, betonovém břehu. Z dálky s Honzou vidíme jak ten betonovej nájezd všichni tlačej. Honza jako kamzík se rozjede a už je nahoře. Samozřejmě nebudu taky slejzat, vždyť přeci tady se láme pořadí v závodu. Udělám si před výjezdem kolečko na rozjetí, nadlehčím přední kolo, které se mi stejně zapíchne do první díry v betonu, na zadním kole ještě pro jistotu skřípnu duši o hranu a už se kácím loktem přímo na zábradlí po levé straně. Prostě idiot. Chvíli tam poskakuju bolestí, Honza vytřeštěně zírá a zjišťuje jestli jsem v pohodě. Ještě mě chce uchlácholit a procedí mezi zuby "Člověk chce ušetřit pár vteřin", ale mě v hlavě probíhají jen sprostá slova k mojí osobě. Dotlačím kolo na pěšinu a zjišťuji jeho stav. Až na tu duši je vše ok. Posílám Honzu dál, ať nečeká, že si tady s tím pohraju. Musím si to v makovici trošku uspořádat. První den a už dvakrát měním duši z vlastní blbosti. " Ty kreténe, děláš pi..... a už jsi mohl mít po vejletě,". Naštěstí, jsem si to vzal asi k srdci a další dny už víc používám hlavu, takže to jsou moje první a zároveň poslední defekty na trase. Při opravě mě ještě míjí pár spolujezdců a dál už vyrážím sám. Z pěšinky mě čára táhne na úsek plný kopřiv až po lokty. Nu což, aspoň nebudu mít revma, jak říkávaly babičky. Prohrabu se kopřivami, přeskočím strouhu a už jsem z toho venku. Přichází zvláštní úsek. Tři kilometry asfaltu. Vypadá to, že je to z kopce, ale fouká protivítr jako kráva, takže si připadáte jako když jedete do kopce (zpětně podle profilu trasy zjišťuji, že to bylo opravdu do kopce). Je to ubíjející a já po příjezdu do vesničky Opawa, na 83. kilometru trasy, pět minut po půlnoci vyhlížím kam by se dalo ulehnout. Žádná zastávka, přístřešek, prostě nic. Už míjím poslední obydlí a cesta se opět začíná lámat nahoru lesní cestou. Jsem v cíli prvního dne a nemám střechu nad hlavou. Nakonec to zalomím do lesa po pravé straně vylezu do mírného svahu a vybaluji. Ještě do sebe hodím housku se se sýrem, sojovej špalek a začnu nafukovat karimatku ( kvalitní produkt z Číny, materiálem připomínající obal na sešity a vážící pouhých 150 gramů), stačí ji nafouknout pouhými asi tisíci vdechy, což je po devadesáti kilometrech jízdy v terénu a nastoupání cca 1600 metrů opravdu oříšek. Po asi pěti minutách se to přeci jen podaří. Svlíknu se na Adama, skočím do spacáku a lehnu na karimatku. Ozve se zvuk unikajícího vzduchu a světe div se, karimatka je prázdná. "Asi klacík", pomyslím si a snažím se zabrat na prázdném kusu igelitu. Ale pozor, já přece spím ve svahu. Takže karimatka okamžitě mění svůj účel a přeměňuje se na saně. Po pěti minutách pomalého klouzání dolu a lezení nahoru odhazuji igelit vedle sebe a stelu si v jehličí. Najednou mě cosi hryzne dvakrát do zad. Asi mraveneček. Průběžně moji ložnici prosvětlují okolo projíždějící toulalové čelovkami, asi taky hledají, kde by zapadli. Jeden dokonce ulehá asi o třicet metrů dál vedle mě. No docela by mě zajímalo, jak se asi vyspal. Stále se snažím zabrat, ale příroda nasazuje další level. Komáři. Stáhnu spacák tak, že mi kouká jen nos. Ale ihned se začnu vařit ( a to mám spacák do +10 a ležím v něm nahej). Tak si tak říkám, že asi neusnu. Ještě zahlídnu jak okolo proletí Jindra Křovák na koloběžce a vrchol všeho je, když mi pod báglem, který slouží jako polštář něco začne šustit. No jo no, myš, běhá si tam a sem. Rozhodnuto, vstávám. Zbalím se, píchlou karimatku omotám kolem spacáku, loupnu do sebe hořčík, céčko a hurá na Pomezky. Krásná hodinka klimbání.

2. DEN

Než se vyhrabu, tak je už kolem třetí, ale překvapivě vůbec nepociťuji únavu a tak se mi stoupá docela dobře. Po čtyřech kilometrech přejedu čáru a jsem zase na chvíli v ČR. Někdy kolem čtvrté se vyškrábu na Lysečinskou boudu, kde už se balí Honza k odjezdu. Vyspal se prý parádně na stole venkovního posezení. Do Horní Malé Úpy už stoupáme společně. Jede se parádně, po cestě potkáváme probouzející se toulaly. Nahoře máme parádní výhled na slunce na obzoru, uděláme pár fotek a jedeme dál. Z Pomezek se klesá cestou plnou kamení a větví. Potkáváme Jindru, taky tam dělá pár snímků. Chvíli se dá jet ale většinu spíš sejdu. Po nesjízdném úseku následuje klesání, které se dá už pěkně valit, jen ty odvodňováky, to je děs. Na sedmnáctém kilometru druhého dne zastavujeme u ohrady. Koně k nám hned přibíhají a chtějí se tulit jako psi. Bohužel mrkev nevezu a ty housky, co mám v báglu lezou krkem už i mě. I tak bych jim je nedal. Dál cesta pokračuje zase lesními pěšinami a krátkými loukami. Musím si sundat spodní dlouhé triko a kopnu do sebe trochu coly. Navíc se zase zvedá vítr a místy je to dost otravný a vysilující. Zatím co se převlíkám, Honza má dobrý tempo a prchá. Už se zase začínají ozývat moje problémy se žaludkem. Chvíli bojuju s větrem a pomalu se sunu ke městu Karpacz. Hned jak vidím první kontejnery, zbavuju se karimatky a druhé skřípnuté duše, takže mínus 200 gramů, super. Projíždím městem a vzpomínám jak se tady minulý rok nedalo vůbec projet na kole, prostě hlava na hlavě. Teď tu jedu v 5:50 ráno a je tu mrtvo. Člověk by něco i posnídal když se sune náměstíčkem plným krámů, ale je komplet zavřeno. Vidina je pouze v nějaké blízké benzince. Pokračuji dál městem a v tom vidím na chodníku psa, přijedu blíž a zjišťuji, že je to malá liška. Stojím asi metr vedle ní a ona si tam pobíhá jen tak. V kopci si všimnu Honzi Veselého. Sjedu k němu a že si tý lišky všiml taky, že už tam takhle chvíli pobíhá jak ochočenej pes. Jedeme dál spolu a pomalu se k nám připojuje ještě pár kluků. Po pár metrech nalézáme benzinku. Už parkujeme, ale Honza to zkusil ještě vejš a po chvíli se vrací, že našel otevřenej obchod. Neváháme a bereme krám útokem. Obchod Žabka je takovej menší Coop, v kurzu je hlavně voda a kafe. Já beru půllitrovku coly, oříškovou čokoládu a kapučíno z automatu. Jsem po ránu trošku mimo, takže si tam ani nedám cukr. Na ten můj žaludek možná lepší, ale pít se to nedá, tak mi někdo z kluků cukr při dalším nákupu přinese. Pošlu tam čtvrtku čokolády, ale nějak nejsem schopen do sebe cokoliv dostat. Po "snídani" vyrážím dál, cesta vede asi do největší stojky, kterou v Karpaczi postavili, tak si to sunu po kočičích hlavách pěšo do toho krpálu. Mám ale štěstí, přede mnou jde celou dobu borec, co pálí jedno cigáro za druhým, takže to je fakt parádní procházka na čerstvém vzduchu. Za městem se trasa vlní nahoru. Po delším úseku lesem přijíždím k mostu, který tu ale není. S druhým břehem je cesta spojena jen čtyřmi traverzami. Jde se brodit. Dá se to ale i suchou nohou přes balvany, vody tady moc není. Po chvíli následuje další zpestření trasy - singletrail, kterých bude na trati ještě několik. Kolem půl deváté přijíždím do dalšího většího města, Szklarske Poreby. Po ceste míjím různé obchoďáky, ale vody mám dost a jídlo do sebe taky žádné nedostanu. Někde na 49. kilometru dnešního dne začíná výstup na kopec Wysoki Kamien. Ze začátku asfalt měnící se v prašnou cestičku, potom přibydou stromy s kořeny a dál už je to nekonečně dlouhý úsek na vrchol, cesta široká asi pět metrů vysypaná kamením. Takže "tlačink". Cesta je dlouhá asi tři kilometry a já se tam šoupám hodinu. Nahoře ještě výšlap po schodech ke kamenné věži s malým nádvořím. Výhled je to parádní, ulehám na lavičku a odpočívám. Nádvoří akorát opouštějí Jiřinka s Pájou, kteří se sem vyškrábali pár minut přede mnou. K mému bolení břicha se ještě přidává omezený rozsah dýchání, který je zapříčiněn zvyšující se teplotou, je asi 9:45 a teplota už pomalu leze ke 30°C. Po pěti minutách nasedám a jedu dál. Nejprve krátký sjezd a potom houpačka až na Sine Skalki. Jedu stále po hřebeni a vedro je čím dál víc ubíjející. Asi na 65. kilometru vidím po levé straně malé jezírko, jdu se smočit. Namočím helmu, aspoň malý osvěžení. Po pár dalších kilometrech se ozývají z lesa motorovky, začíná mě tížit batoh. A tak si lehám několik metrů od dřevorubců podél cesty do trávy pod stromy. Musím chvíli zrelaxovat. Zakousnu kousek čokolády a posledních pět housek rozbalím a nahážu zvířátkům do lesa, při myšlence, že bych měl ještě nějakou pozřít, se mi zvedne žaludek ještě víc. Dál cesta míří chvíli po stejném kamenitém povrchu a poté lehce stoupá úzkou cestou po velkých kamenech, takže dávám opět odpočinout zadku a trochu se projdu. Deset minut před dvanáctou vystoupám na nejvyšší horu české části Jizerských hor, Smrk. Vodu už mám pouze v bidonech, camel je prázdný. Zkouším zajet k rozhledně s vidinou nějakého občerstvení, marně. Nikde nic. Pokračuji tedy dál a ve sjezdu potkávám Fandu Bláhu, jak něco šteluje s navigací. Chvíli tam špekulujem a nakonec zjistíme, že mu tady skončila druhá etapa a musí přepnout na třetí. Sjedeme odstupňovanou lávku dolů a na 74. kilometru dorazíme k jezeru na jehož druhé straně je pěkný svah s lesem okolo. U druhého břehu se máchají jen dvě kačeny. Ihned zastavujeme a jdeme se chladit, zatím jen nohy. Ale mě to nedá, svlíknu se a už jsem ve vodě až po bradu. Fanda taky nezaváhá a za chvíli tam dřepíme v jezeře jako dva hřiby. Po chvilce projíždí okolo Káťa Holá a hned si foťákem zvěčňuje ty dva hrochy v tůni. Naší nabídku na koupel z neznámých důvodů odmítá a pokračuje dál J. Takhle tam strávíme asi půl hodiny. Když už konečně vylezeme, přiřítí se Venca Mixan, bez zaváhání se vysvleče a skáče do vody. Jezero opouštíme společně směrem k Harrachovu. Trasa už vesměs padá dolů podél Jizery až do Martinského Údolí. Tam nás čeká další překvapení, most v rekonstrukci. Na břehu maká bagrista a ochotně nás navádí kudy přes řeku. Nakonec ji přeskáčeme kousek opodál opět suchou nohou přes balvany. Na další cestě potkáváme Honzíka, jak leží u cesty a dává si pauzu. Před Harrachovem přijíždíme k marketu Norma, kde doplníme zásoby. Mám hroznou chuť na rajčata. Ještě k nim přibalím housky a sýrový, slaný copánky a čokoládu. To bude dobrá večeře. Ještě pošlu do žaludku acidofilní mléko a můžeme frčet dál. V zatáčce potkáme u cedule Marťu Hulešovou. Podél Mumlavy už se jede líp, přeci jen vlhký vzduch podél řeky je dýchatelnější. Jdeme se zase máchat. Nám s Fandou stačí jen ruce a obličej. Venda se toho nebojí a vysvlečený dělá do vody ukázkový klik. "Ty jsi blázen, ta voda nemá ani deset stupňů" povídám, a namáčím do ledové Mumlavy chodidlo. Okamžitě dostávám křeč od palce až ke kotníku. Venda se spokojeně rochňá ve vodě s poznámkou, že o kus níž po jeho namočení muselo chcípnout několik ryb. Říkám, že tam byli jen nějaké děti a ty už tam asi plavou bříškama nahoru. V půl šesté přijedeme na Krakonošovu snídani, odkud dojedeme na Dvoračky, zde dávám kofolu a od číšníka se dozvíme, že ty první toulalové tady byli už před deseti hodinami, měli krvavý oči a pod nimi kruhy jak větrníky. " No jo oni kluci moc nespí". Ještě nám zdělí, že je před námi asi 25 lidí. Dolní a Horní Mísečky sfoukneme do čtyřiceti minut a už jsme ve Špindlu. V hospůdce (myslím, že se jmenovala U Medvěda) s venkovním sezením parkujeme. Marťa, Venca, Fanda, Honza a já. Paní číšnice mi pomůže za pomoci naušnice rozchodit nefunkční simku a já můžu poslat domů údaj o své poloze. Skoro všichni si dáváme výborné kyselo, teprve moje druhé teplé jídlo na trase. Kde bylo to první už si vůbec nepamatuji, vím jen, že jsem měl borůvkový knedlíky tento den kolem oběda v nějaký hospůdce s arogantním číšníkem, kam jsme přijeli s Vendou a Fandou. Po večeři nás čeká už jen výjezd a sjezd do Strážného a potom stoupání na Černou horu. Předzvěst počasí hlásí bouřky kolem půlnoci. Ve Strážné jsme před půl desátou a v dálce se začíná blískat. Začíná stoupání k Tetřevím Boudám. Už se stmívá, tak vytahuji čelovku. Honza s Fandou drží tempo a já začínám být trochu mátožnej ohlídnu se za sebe a Venda nikde, napadne mě, že asi čeká na jednoho toulala, se kterým jsme se potkali na večeři, ale zůstal někde za námi. Jedu tedy dál do kopce a v tom mi zhasne čelovka. Napichuji kabel, ujedu pár metrů a zdechne navigace. Vyměním baterky a Honza s Fandou jsou už taky fuč. Tohle je vlastně naposled, kdy se na trase s těmahle třema borcema potkávám. Směrem k Černé hoře už postupuji sám. Bouřka se stále přibližuje a už tak přemýšlím, kde asi dneska zalehnu. Chtělo by to už něco lepšího, než svah v lese. Kolem desátý jsem už celkem nervózní, bouřka se přibližuje, já nemám kde spát a už se smiřuju s tím, že tady krásně zmoknu. Navíc na moment trefím jinou cestu, ale po 300 metrech už se vracím na tu pravou. Ještě jedu asi 9 kiláků a stále čelovkou rejdím mezi stromy a hledám nějakou střechu. Konečně v levotočivé zatáčce krásný přístřešek, hurá, mám kde spát. Přijdu blíž....obsazeno. Leží tu už dva toulalové. No nic, budit je nebudu. Vracím se zpět na cestu a rezignovaně zdrcen, čekám na spršku z nebe. Sundávám tretry a dál už jdu po asfaltu jen v ponožkách. S malou nadějí svítím podél cesty a hledám něco dalšího. Asi po 600 metrech mám štěstí. Po levé straně vidím sjezdovku a u cesty stojí řídící bouda od vleku. Přijdu blíž, dveře jsou vylomené, jen zapřené prknem. Uvnitř je bordel, ale na zemi koberec. Nechám otevřené dveře a do otvoru dávám závěs, který ležel vedle. Vybalím se, povečeřím rajčátka s houskou a sýrem, svlečený vlezu do spacáku, zabiju jediného komára v prostoru a kolem dvanácté ulehám. Dneska to bylo výživné. Ujeto kolem 150 kilometrů, nastoupáno skoro 4000 metrů, čas na trase, téměř 24 hodin. A to jsem netušil, že ta skoropůlka byla zatím lehčí, než bude ta následující.

3. DEN

Budík jsem si nařídil na 5:00, takže vyspalý docela jsem. Posnídám zbytek večeře, sbalím, zahladím stopy a v 5:47 můžu vyrazit směr Černá hora. Asi po 200 metrech míjím Tetřeví boudy. Kolem hory se táhne mlžný opar a já jsem po šestikilometrovém výstupu v 6:30 na vrcholu. Následuje sjezd dlouhý 9 kilometrů přes Jánské Lázně do Svobody nad Úpou. Po pár metrech cesty dolů zastavuji a oblékám větrovku a čepici, žádné teplo dnes ráno nepanuje. Při výstupu ze Svobody nad Úpou směrem na Rýchory, přichází první krize. Cesta by se dala určitě vyjet, ale hlava odmítá nasednout na kolo. Celá situace se ještě násobí nedostatkem vody. Podél pěšiny se stále zjevují ukazatele s názvem Zlatá cesta....spíš cesta do pekel. Asi po čtyřech kilometrech tlačení nabírám vodu do bidonů z potůčku a po chvíli jsem na vrcholu. Následuje sjezd o nějakých 400 metrů výškových níž. To co ale následuje dalších dvacet kiláků je masakr. Připadá mi, že pořád jenom tlačím. Nejdřív nekonečný stoupák lesem. Pak se.dá chvíli jet loukou podél lesa, ale cesta vede dál kolem Královeckého Špičáku, přes Kozlík, následuje Kobyla Góra, Bogoria a nakonec Jánský vrch. Ve zkratce, pořád nahoru dolu, kořeny šutry, nekonečný tlačení, tahání, nadávání. Pojmenování dámského přirození jsem na tomto úseku použil asi sedmdesátkrát a slovo vole taky tak. Poměrně často docházelo ke kombinaci obou výrazů. Jako tečka je tu sestup z Jánského Vrchu. Je to kolmice přímo dolů na vozovku. Mezi stromy po sypké půdě je sklon pod takovým úhlem, že musím držet řídítka a druhou rukou sedlo. V okamžiku, kdy se popadnu oběma rukama řídítek, zadní kolo jde nahoru a začne se okamžitě převracet přes to přední. Konečně jsem dole a můžu zase jet. Po 500 metrech přijíždím do obce Petříkovice, kde u obchodu zrovna nakupují Káťa Holá a Zdenda Janeček. Káťa mi hned u vchodu sděluje, že tu mají výbornou zmrzlinu. Super, na tu mám chuť už pěkně dlouho. Dokupuji ještě kofolu a vodu do vaku. Po čtvrthodince se spakuju a postupuju dál. Ještě se se s Káťou a Zdendou mineme v lese a kolem 16:15 přijíždím do Malých Svatoňovic. Navigace mě žene do malého baru za kostelem. Vejdu dovnitř, pozdravím a ptám se barmanky "Jsem tady správně na CP?", nechápavě na mě zírá a mě dochází, že asi zřejmě ne. Vyjdu ven a hned naproti přes silnici vidím v průchodu hospodu. Nejvyšší čas oběda. Uvnitř už se posilňují Jiřinka s Pájou a Marťa. Objednávám obalovaný sýr a krokety. Za chvíli přinesou porci, že už bych nemusel po zbytek závodu jíst. S chutí to do sebe nasoukám, jen pár kuliček nechám, to už bych asi prasknul vejpůl. Z hospody vyjíždím sám, zbytek vypálil už přede mnou. Jen co vylezu, akorát přijíždí Káťa se Zdendou. Hned je směřuji do restaurace na jídlo. Káťa zjišťuje, jestli tam mají něco bez masa (myslím, že jsme jediní dva vegetariáni na trase, aspoň jsem se to tedy o nikom jiném nedozvěděl). Doporučuji jí výbornej sýr. Později mi řekla, že si dala zeleninu se zeleninou, což byl vzhledem k dnešní, pozdější návštěvě CP, výborný tah. Trasa pomalu klesá podél řeky Úpy až do Rýzmburku. Zde nás čeká příjezd skrze Babiččino Údolí k Viktorčině splavu. Přehlédnu sjezd před mostem a valím to na druhou stranu řeky. Všimnu si toho ale včas a už to otáčím na správnou trasu. Chvíli se jede po louce ve vysoké trávě až k brodu. Svlékám tretry a bosou nohou se s kolem na zádech brodím přes Úpu. Voda je po kolena a je to moc fajn osvěžení. Na druhé straně břehu ještě opláchnu hlavu a už mířím k obci Starkoč, kde doháním skupinku, ve které je Jířa, Pavel a Michal Honzárek. V této sestavě dorazíme do CP. Kde nás srdečně vítá skvělá paní Koutská. Ihned nám nabízí všelijaké možné dobroty, výborný domácí bezinkový čaj, nebo třeba i mazání na řetěz. Zapisujeme čas příjezdu a společnost nám dělají dva přítulní hafani, kteří se také se všemi vítají. Mezi tím přijíždí i Martina. Povídáme si o všem možném ve skvělé domácí atmosféře. Probereme vše od psů až po Tondovi cyklistické začátky, nebo osud cukrárny Koutských. Já do sebe láduju výborný štrůdl, šátečky a dorazím to chlebem s tvarohem, cibulí a okurkou. Ještě jednu várku té bezinkové dobroty. Optáme se jak asi vypadá druhá "polovina" trasy. Paní Koutská říká, že Tonda nám vzkazuje, že teď už to bude jen hezký a posledních dvacet kiláků z kopce. Trochu v tom cítím malou záludnost, ale budiž. Ještě uděláme fotku, doplníme vodu a i když se nám odsud vůbec nechce, vyrážíme dál. Strávili jsme tu velice příjemnou skorohoďku. Někdy kolem půl deváté sjedeme do Náchoda už sami s Michalem. Projedeme město, trasa pokračuje přes obec Peklo a pomalu vystoupáme do Nového Hrádku. Tady už za světla čelovek dupeme krátký stoupák a v tom se z okna u cesty vykloní starší paní a já jen skrz živý plot slyším "Táto, viděls ty magory?!!", tuto větu ještě doprovází upřímný smích. No jo no J. Dalších 5 kilometrů se jede parádně po asfaltu, taková menší časovka, ale už začínáme vyhlížet kde zalehnout, autobusovou zastávku přehlížíme v domnění, že najdeme něco "lepšího". Při odbočce z asfaltu najíždíme na pěšinu a v dálce jsou vidět nějaké domy. U jednoho většího je dřevěná stará garáž, ale asi zamčená zevnitř. Kousek vedle stojí stodola a u ní přistavěná kůlna, která má vyřízlý otvor, akorát na prolezení i s koly. Uvnitř jsou naházené trubky a podlaha je rozbitý beton. Bez karimatky bych radši ležel na trávě, ale máme štěstí. O stěnu tu jsou opřené nějaké dřevěné desky, ze kterých si uděláme parádní ležení. Přichystáme spaní, já zase celý nahý vklouznu do spacáku a krátce před dvanáctou zaleháme. Dnes ujeto přes 130 kiláků, nastoupáno asi 3200.

4. DEN

Vstáváme kolem čtvrté. Ráno je celkem příjemně. Když vylezeme po čtyřiceti minutách z našeho úkrytu, na cestě akorát přichází Káťa se Zdendou. Prý spali v jedné z autobusových zastávek, kterou jsme večer nedaleko míjeli. Naspáno měli asi hodinu a půl. Bylo to vidět, protože Katka měla oči tak úzký, že by se tam nedal prostrčit ani pivní tácek. Chvíli jedeme spolu až k prvnímu bunkru, u kterého je zaparkovaný rotoped (to tam asi máme, kdybychom chtěli trochu rozhýbat nohy). Bunkr obejdeme!?!? a vracíme se zpět na cestu. Jede se krásně a my už přemýšlíme, kde posnídat, přeci jen jedna nevýhoda brzkého vstávání - všude zavřeno. Na druhém kilometru přichází kratší sjezd, polní, prašná cesta, kde se to dá docela valit. Těsně před koncem mě asi deset čísel před hlavou proletí zajíc, který se vymrštil z trávy na kraji cesty. Michal, který to žene za mnou dostane záchvat smíchu a já s ním. Takhle se tlemíme ještě chvíli, až nám tečou slzy z očí. Byl by to asi zajímavej nápis na náhrobku "V padesátikilometrové rychlosti mu zajíc ustřelil hlavu". V 5:50 sjíždíme do Deštné v Orlických horách. Jsme tu brzy, všude zavřeno. Takže benzinka. Chvíli chodím a přemýšlím co vzít. Michal bere čínskou polívku. Výbornej nápad, včera jsem se na CP pěkně přežral a teď mě solidně pálí žáha. Takže beru jednu tu zeleninovou Čínu. Samozřejmě čokoládu a colu do zásoby. Paní na pumpě je tak hodná, že nám půjčí hrnky a ty polívky ještě zalije horkou vodou. Sednem si venku na lavičku a už se futrujem. V ten moment nám to připadá jako nejlepší polívka na světě. Když přijíždí Káťa se Zdendou, hned jim hlásíme ať si ten zázrak za deset korun dají taky. Žáha spravená a můžeme razit kupředu. Na 14. kilometru nás čeká první pětikilometrový výstup dne na Velkou Deštnou. Na vrcholu jsme krátce po osmé. Dál přes Jelenku, Homole, Tetřevec, Komáří vrch, Mezivrší a Anenský vrch. Cesta je to hezká na pohled, ale šílená na jízdu (chůzi s kolem). Neustálé se proplétání mezi jehličnatým porostem, ze kterého stále létají mraky pylu. Někdy je mezi stromky taková štěrbina na projití, že by se tam nevešel ani Jirka Krytinář. V půl jedenácté jsme ve Zbudově a dumáme nad obědem. Zastávíme u místní hospody, ale je ještě zavřeno. Vpadnem tedy do Konzumu naproti a trošku doplníme zásoby. Hodíme do sebe pár zákusků. Paní mě upozorňuje, že ten poslední co si chci dát, už je po záruce. No, v ten moment mě to je fakt jedno J. V obchodě se dostávám do zvláštního stavu, koupím ještě colu a chvíli tam tak zmateně stojím a čumím do blba, jakoby nepřítomen. Michal na tom je podobně. Ještě se tu potkáváme s Jířou a Pavlem. Paní v obchodě nám sděluje, že jediná šance na jídlo je o sedm kilometrů dál v hospodě na Čiháku. To by šlo, v jedenáct jedeme směr Čihák. V Klášterci ještě potkáme někoho na skútru jak to proti nám valí a mává, byl mi nějaký povědomí, po chvilce nás zase předjede a už to maže do první zatáčky kudy vede naše trasa. Za zatáčkou nás čeká krátký výjezd a na jeho vrcholu už číhá mílař, Míra Hůlka a s foťákem tady loví toulaly. Prohodíme pár slov, že tu prý čeká na Baldu a jestli nevíme, kde je. Když jsme byli na CP, ještě tam zapsaný nebyl. Rozloučíme se a pelášíme vstříc dlabanci. Při příjezdu do hostince máme smůlu, sice se vaří, ale čekají tu nějakou sešlost, takže by jsme dlouho čekali. To je docela pešek, jsme na hranicích a v Polsku nás dlouho čekají jen louky a kopce. Poslední možnost je sjet z trasy 2,5 kiláku do Českých Petrovic. Dáme tedy na Čiháku rychlou kofolu a s vidinou oběda vyrážíme směr Petrovice. V Petrovicích se konečně dočkáme oběda a za krásnou hodinku můžeme vyrazit zpět na čáru. Za hranice skočíme v půl druhý a sluníčko zvyšuje svoji intenzitu. První kilometry jsou mezi otevřenými loukami, takže to pěkně smaží. Na 63. kilometru přicházejí dva kopce, které mě docela slušně zřídí. První je čtyřkilometrový výstup na Czerniec a pět kilomtrů po něm výstup na horu s názvem Jagodna. Tu už vyjdu po svých skoro celou. Cesta je vysypaná bílým kamením a sluníčko už atakuje čtyřicítku, takže si připadám jak v horkovzdušné troubě se spodním pečením. Když se konečně vyškrábu na ten zkur..... kopec, nahoře už leží Michal a dává si šlofíka. Já kolabuju vedle cesty do trávy a soukám do sebe ty dva skvělý koláče, co mě přibalila paní Koutská k snídani. Po půlhodince nicnedělání pokračujeme dál. Následuje další sjezd do Spalony a dál podél polské Bystrzyce už v příjemnějším prostředí lesem. Na 93. kilometru potkáváme Honzu Veselého. Povolilo se mu středové ložisko a nešlo už přitáhnout zpět. Tím pádem nemohl přitáhnout levou kliku. Opravu vyřešil opravdu mistrovsky za pomocí elektrikářských pásek a dvou klacků. V závodě se ale s takto opravenou klikou rozhodl nepokračovat. Chvíli jel ještě s námi a pak už hledal nejkratší cestu do cíle. Ještě jsem mu vnutil pár náhradních pásek a rozloučili jsme se. Hned poté se cesta stočila přes lávku cestou vystlanou mechem a kapradím (no, spíš vysokou trávou a klackama). Pak nás čekalo překvapení - rašeliniště Czarne Bagno ( čti, bažina). Chvíli jdeme po lávce, která po pár metrech končí v propadlišti dějin. Ještě tu je pár ležících kmenů. Když už přeskáčeme na poslední, Michal zapichuje kolo do nestabilního podkladu a zkouší se rozjed. Neujede ani prd a už končí pravou nohou v bažině, až po lýtko. Já zkouším jiný způsob. Naskakuji na kolo zezadu jako Old Shatterhand na svého koně a ...... končím stejně jako můj zmáchaný kamarád. Teď už je to jedno a zbylých sto metrů došmajdáme po svých. Když se vypotácíme z toho brouzdaliště, vyždímu ponožky a můžeme pokračovat směrem na Šerlich, kde už se těšíme na dobrou baštu v Masarykově chatě. Při výjezdu na Šerlich ještě v Polsku projíždíme lyžařským centrem. Hodilo by se doplnit vodu, chvíli bloudíme po cestě, všude zavřeno, ale u jednoho penzionu na dvorku vyhrává chlapík z repráku nějaký místní disco. Poprosíme o vodu a za chvíli máme plný bidony a Michal i jedno nealko pivo. Super občerstvovačka. Ještě chvíli dupeme do kopce a najednou se před námi zjeví Masarykova chata. Tak brzy jsme ji nečekali. Už se hrneme dovnitř na večeři, ale je nám oznámeno, že už kuchyně zavírá. Když viděj naše "psí oči", s tím že nám stačí i chleba s máslem, přeci jen se pěkně nadlábnem. Já si dám luxusní smažák, co měl Michal už nevím, ale určitě to byl nějakej kus mrtvýho zvířete. Při večeři plánujeme kolik ještě ujedem. Je devět večer a dvacka by se ještě dala. Nakonec vyjíždíme kolem 21:30 a už se stmívá. Jede se mi najednou parádně a mám dost sil. O dvacet minut později jsme na Vrchmezí a dalších deset kilometrů je to jen z kopce. Cesta je chvíli mezi stromky, což je ve tmě dost na pytel, protože se musí svítit ve sjezdu čelovkou na cestu, hlídat dobrou stopu a rukou ještě rozrážet větve. Když jedem po louce ve vysoké trávě podél lesa, jsme rádi že tu nemusíme ráno, až padne rosa. V Polsku projíždíme nějakou osadou kde to vypadá spíš jako na Ukrajině. Při dalším výjezdu do lesa nás překvapí velký bílý psisko. Evidentně mu moc nevoníme a chvíli se za námi pokouší rozběhnout. Zastaví ho až světlo z čelovek, kterým mu svítíme do očí. Na 124. kilometru nás čeká poslední stojka dne ( no spíš zeď). Má to sice jen pár metrů ale brutální sklon kolem 25%. Když to vylezeme, navigace ukazuje v lese nějaký stavby. Jsou to jen rozpadlý domky, ve kterých se spát nedá. Sjedeme dál až železničnímu přejezdu. Vpravo na cestě jsou dvě odstavená auta. No co v autě jsem už párkrát spal a lepší než nic. Michal ale na druhé straně vidí "nádraží", takže je jasno. Nádraží je ale spíš jen prosklená, pětimetrová zastávka. Zabivakujeme a jde se chrnět. Najeto 126 km, nastoupáno 2970m.

5. DEN A CÍL

Ráno se vypakujem celkem rychle, ale máme dva problémy. Michal se zadkem a já s neuvěřitelně zapáchajícím dresem. Něco tak odporného jsem snad nikdy necítil. Nejsem schopen se do mokrého, smradlavého hadru obléct. Ale je celkem chládek, takže beru rezervní dlouhý rukáv a pod cyklokraťasy, termospodky. Ještě pošlu domů naší pozici a SMS "Tak vyjizdime z nejakyho nadrazi, smrdime jak dve poblity hovna. Mezi patou a osmou by jsme meli byt v cili. " V pět hodin vyjíždíme a před námi krásných 85 km do cíle. Ta dvacka, kterou jsme včera stáhli se nám dneska moc hodí. Při výjezdu dojíždíme v kopečku jednu toulalku z dálky si myslíme, že je to Katka Holá. Káťa to je, ale Vítová. Musela docela dupat, protože jsme se ještě na trati neminuli. Před první loukou se už rozdělujeme. Ještě proběhnout ohradu s ostnatým drátem a už se proplétáme po cestičce mezi stromy. Louky s vysokou trávou nás nakonec neminou, ale je to v pohodě. Tohle ráno bylo asi nejlepší. Jede se parádně, příroda se probouzí, krásně se dýchá. Trasa pokračuje přes Karlów, Jezowice a Machovskou Lhotu. Před sedmou hodinou vystoupáme na Božanovský Špičák. Po dalších pěti kilometrech přijíždíme ba rozcestí s přístřeškem kde leží ve spacácích maminka se synem a číhají tu na toulaly. Chvíli před námi tu byl prý Jindra na koloběžce a cesta se proplétá dál skalami Broumovských stěn, kde se jde i pěšky blbě. V jednom místě se to dá kousek sjet, ale já volím špatnou stopu, sklouznu se po mokrém balvanu a letím na hubu. Dopadlo to celkem dobře, jen rozseklý koleno a trochu odřená ruka. Taky zde vidíme v prachu stopy po Jindrově koloběžce. Muselo se mu to tady pěkně blbě nosit. A co teprve Zdeněk s tím čtyřicetikilovým vehementem, nechápu. Konečně se odsud vyškrábeme. V půlce sjezdu do Křinice cítím, že brzdový destičky už nejsou nic moc. Vezu náhradní, tak vyměním přední i zadní. No, dobrej půlmilimetr tam ještě byl. V Křinici sháníme vodu, kde se dá. Místní děd nám řekne, že poslední krám tu byl ještě za Husáka. Jak projíždíme vesnicí, všimnu si na zastávce dalšího toulala. Byl to Petr Teichman, v cíli mi řekl, že tam měl malinkou krizi. Nakonec zamíříme k jednomu statku (alespoň to tak vypadalo) a dobří lidé nám darují vodu. Za další tři kilometry jsme v Broumově. Před odbočkou na náměstí se nám zjeví obchod s potravinami. Hned u něj zaparkujem a všimneme si přes cestu cukrárny. Byl by hřích jí nenavštívit. Objednám si střechu, indiána, honzíka a punčovej řez a jako předkrm, zmrzlinu se třema kopečkama. Jo a ještě kapučíno. Michal to spořádá dřív, tak už maže do krámu. Mezi tím přifrčej ke krámu i Jířa s Pavlem. Taky to do sebe nasoukám a zmizím, abych tam dlouho nesmrděl. V obchodě je prázdno, jen dvě prodavačky. Jsou zvědavý a zjišťují co to jedem a odkud. Povídám, že takovej okruh z Teplic nad Metují. A že prý kam? Tak říkám, že zpět do Teplic. Paní mi říká " Tak jedete takovej malej okruh", povídám "Jo, jo. Takovej malej, přes Harrachov". Chvíli na mě koukají jako na blázna, tak beru bramborovej salát, rohlíky a mizím ven. Venku už se všichni ládujou a na mě to nějak padne. Michal na mě kouká a vnímá to stejně. "To je strašný co?" povídá. "Hrůza, už aby jsme byli zpátky v lese", odpovím. Najednou nám vadil každej zvuk a pohyb toho města. Všechno bylo tak nepříjemě intenzivní a měl jsem chuť to nějak vypnout. Usedli jsme na chodník a dorazili se nákupem. Ještě jsem koupil jeden salát a colu a mohli jsme jet. Myslím, že jsem během závodu vypil asi padesát litrů vody a deset litrů coly. V jedenáct hodin při výjezdu z Broumova už to začínalo zase pražit. Do mokrýho, smradlavýho dresu se mi ale nechtělo. Sundal jsem tedy termogatě a s pomocí Michalovi kudli amputoval oba dlouhé rukávy. V 11:15 projíždíme Rožmitálem a z něj vystoupáme na Červenou horu. Dál se vlníme po hranici. Až pod dva kopce, kde už mi dochází "šťáva". S fyzičkou jsem na tom celkem dobře, ale problém jsou chodidla. Sedám si na cestě do trávy a přemlouvám tělo, aby trochu spolupracovalo. Celý závod jsem odjel na dva páry ponožek a oboje jsou už pěkně prosolený a mokrý. První tlačení na Široký vrh nějak překousnu. Na Ruprechtický špičák to už je ale porod. Jdu to stylem "popotlač a povylez", rychlostí asi půl kilometru za hodinu. Michal už to má vymakaný. Hodí kolo na ramena a pomalu leze nahoru. Moje chodidla jsou ale rády, že unesou mě. Tady ten kopec už dost nechápu holky, jak to tady dávaj a už vůbec ne Zdendu, jak tady tlačí to lehokolo. Nahoře krátká pauza a zas dolu. Dolu se plazím o něco rychleji, než nahoru. V půlce dávám pauzu. Najednou kolem mě proletěj tři formule Míra Indián, Jirka Balda a Martina Vrbová. Chvíli tam nevěřícně stojím a čumim jak tele na vrata. A to má Martina ještě véčkový brzdy. Balda mi v cíli zdělil, že když se podívali dolu a viděli jak se tam plazim, řekl " Vidíte ho? Ten je úplně v prd..., toho dáme" no a měl pravdu

Konečně se dalo zase jet a dolů. Toho jsem využíval a vždycky, když se dalo jen trochu sedět na sedle, odlehčoval jsem nohám. Čekal nás poslední, asi jedenáctikilometrový úsek Polskem. Ve městě Mieroszów jsme pláchli zmíněné trojce, která nás pod Ruprechťákem předjela. Posledních 20 kilometrů do cíle. Chodidla mě už odešli úplně a pálí mě tak, že už můžu tahat díky nášlapům pedály jen nahoru. Asi jeden z nejtěžších momentů v závodě. Vedro je šílený a Michal, který jede přede mnou mě stále žene kupředu. Teď už to má být přeci jen hezký a z kopce. No, Tonda si přichystal ještě překvapení na závěr. Deset kiláků před cílem v lese takovej krátkej stoupák, měnící se na zeď. Už nemám ani chuť nadávat a energii radši vkládám do tý horolezecký pasáže. Ještě krátký hup přes Nový Dvůr a pak to přichází. Poslední dva kilometry přijde nával všech různých emocí a já bulím jak želva. Takový pocit jsem zažil jen jednou v životě, když jsem poprvé uviděl svoji dceru. Najednou mě přestávají pálit chodidla a nic mě nebolí. Mám sílu, jsem v takovým zvláštním transu. Je to krásný. Okamžik, který se těžko popisuje, když ho člověk neprožije. Přijedeme s Michalem do cíle a máme neskutečnou radost. Právě jsem prožil asi svůj životní zážitek. Byla to první taková věc, kterou jsem jel a neskutečně mě to bavilo. Lidi, příroda, prostě všechno to krásný i těžký. Díky všem.