Jindra Křovák: Toulání na koloběžce (2019)

20.07.2019

Bylo to silný, krásný a těžký. Už vůbec odjet z domova byl letos úspěch. Zdraví mě z jara dost potrápilo, přerušilo přípravu na dva měsíce a nevěděl jsem, jestli budu moct vůbec vyrazit. Zlatou třešničkou na dortu bylo žihadlo, co jsem obdržel v pondělí večer cestou z práce domů... pysk mi otekl do nevídaných rozměrů a žena mě ani nechtěla na závod pustit.

Nakonec se to povedlo a v úterý ráno jsem vyrazil vlakem na místo startu do Teplic nad Metují. Už z Plzně jsem nejel sám a postupně jsme se nabalovali, až jsme skončili v České Skalici, kde byla výluka, a arogantní zaměstnanci ČD nás poslali do háje, že máme smůlu a do autobusu nás prostě nevezmou. Vyrazili jsme tedy směr Náchod za svý, odkud už vlak zase jezdil. Bylo to asi 15 km, a tak to byla zatím pohodička. Záhy jsem v Locusu zjistil, že tudy vede trasa 2 etapy s cílem v CP u Koutských v cukrárně. Bylo strašný horko, ale cesta ubíhala jako po másle. Shodou okolností jsem pak během závodu tady zažil největší krizi a sváděl doslova boj o každý metr cesty k CP. U CP v Kramolné jsem jel na výzvědy a ostatní mi ujeli. Jeli po silnici a já po trase takže, sjezdy okolo zámku v Náchodě jsem si užil dvakrát :-)

V Náchodě na nástupišti po tom co nás spatřil pan průvodčí, tak začal zuřivě telefonovat... báli jsme se nejhoršího, ale naštěstí to byl celkem pohodář, tak jsme kola, lehokokolo a koloběžku našlapali do vlaku a už se jelo. V Teplici nad Metují jsme okopírovali trasu do cíle asi 3 km a byli jsme v kempu. Následovalo vřelé vítání, příprava nějaké pivko, klobása a předstartovní meeting. Společné sjetí dolů k hlavní silnici, focení, START a už se jelo.

Hned v prvním kopci mi všichni vzali čáru a už jsem po zbytek týdne moc lidí nepotkal... :-) Prvních 30 km bylo moc hezká příroda, ale šílený vedro zdálo se mi, že mi to moc nejde a trochu jsem s tím bojoval. Pak jsem se pod pěkným kopcem v Janovicích potkal prvního toulala, kterému prý mu odešla hlava, a zabalil to. Dotáhnul jsem to do Adršpachu, kde na mě zahoukal Luboš Sluka, a tak jsem si zde doplnil zásoby vody, dal si pivo a kofolu a vyrazil dohromady s ním k polským hranicím. Jak se začalo stmívat, tak se zlepšovala výkonnost a na polských pastvinách za zbořeným kostelem to celkem svištělo a bylo příjemně. Tady mi praskl záložní camelbak, který jsem napustil z obavy o dostatek vody (té naštěstí bylo všude dost - až na poslední etapu), a tak jsem ho skoro celý naráz vypil (2l). To bylo naposledy, co jsem musel často zastavovat kvůli čurání.... :-)

U zatopeného lomu na 51 km u obce Jawiszów jsem měl veliké štěstí, že právě odjížděla místní omladina ve svých vytuněných kárách po velmi prašných cestách co nejrychleji, takže jsem se nejen dusil v prachu, ale navíc nic neviděl, protože čelovka tvořila akorát šedou neprůhlednou šedou stěnu. Blbě jsem odbočil ještě před kanálem a jel přímo k lomu, naneštěstí správná cesta za potokem byla tak blízko, že mě navigace neupozornila, protože byla v toleranci odchylky 30 m z trasy. No takže pro velký úspěch jsem si dal prašnou cestu dvakrát :-)

Pak cesta pěkně odsýpala a na 67,4 km jsem za obcí Prezwojów začal potkávat první nocležníky. Byla středa 00:14 hodin. Další postup podél trati byl rychlý, ale skoro celou dobu se jelo v koleji a asi zde mi začaly problémy s levým kolenem, které se pak rychle zhoršovaly. V městečku Lubawka jsem vtrhl na benzínu, dal si dva párky v rohlíku, litr coly a frčel dál. Paní u pokladny byla moc "příjemná" ostatně jako mnoho místních. V 1:51 jsem dorazil k přehradě Bóbr, když jsem procházel mapu před závodem, tak jsem si říkal, že by se tam určitě nechalo vykoupat pěkně vykoupat. No nic jedeme dál.

Následoval výstup na Lysečinské Boudy, zde jsem v kopci na 92km v 03:17 došel Zdendu Janečka, chvíli jsme šli spolu, ale tou dobou jsem měl ještě rychlejší tempo, tak jsem mu do kopce utekl. Ale tady se lámal chleba, teda spíš koleno a do Malé Úpy, už jsem se sotva dobelhal i přes justovky, které mi natřel probouzející se Honza Zídek. Nevím, jestli pomohli, ale v téhle fázi to bylo asi nejhorší. Každý krok byl, jako když mi někdo vrazí nůž z boku do kolene. To se vždycky pod náporem bolesti podlomilo a nešlo tomu vědomě zabránit. Dobelhal jsem se do Malé Úpy 98 km, čas 04:16, kde se akorát probouzeli zombie toulalové a nasedali na svá kola.

Z Horní Malé Úpy následoval opravdu krásný technický sjezd cestou dost poznamenanou tekoucí vodou, popadané stromy a kamení. Nahoře před začátkem sjezdu jsem spolknul jeden Brufen 400 i přes odpor k těmto medikamentům. (V životě jsem jich snědl tolik, že by to spočítal na prstech jedné ruky i truhlář). Tady jsem zjistil, že oproti cyklistům, nebýt kolene bych měl v těchto pasážích výhody. Koloběžku jsem mohl využívat jako lyži a nasednout i kvůli kousku pěkné cesty, což cyklistům za to nestálo. Navíc jsem byl schopný přesunout těžiště víc dozadu a dolů. Pod kopcem jsem byl s ostatními stejně rychle i přes bolavé koleno.

Teď následovala cesta po Polsku a jejich městečkách, kde jsem říkal, že bych nechtěl každý den chodit do sámošky pro rohlíky. Tahle část cesty byla pro mne asi největší utrpení a moc radosti jsem z toho neměl. Na 124 km jsem byl ve středu v 07:59 - 14h55m od startu. Tady začínaly traily, které byly moc pěkné a technické. Hrozně mě mrzelo, že nemůžu s koloběžkou skákat, protože koleno by to nezvládlo. Takže jsem tady nejspíš odřel většinu laku za stupátka :-) Ale i tak to bylo moc pěkné a šlapky si to museli hrozně užít. Pak jsem se kodrcal do Szklarske Poreby - cesta byla šílená - samé kamínky. Takže se nedalo odrazit od pevného povrchu a často jsem tlačil i rovinky. Příroda hezká, ale moc jsem jí nevnímal - hrozný vedro. V Porebe jsem si jedinkrát zkrátil trasu na 143 km, která vedla po hlavní silnici, a byly tam dvě serpentiny asi 0,5 km. Byl jsem tam v 10:54 a byl hrozný provoz. Nechci paušalizovat, ale co řidič Polák, to magor. Takže jsem ten kopec vzal ztečí napřímo po červené - snad mi to Standa s Tondou odpustí :-).

Pak byl prima kousek lesní cesty s mohutnými kořeny na kopeček Hutnica Górka, taková předzvěst následujících kilometrů. Tady začalo tělo pomalu ignorovat bolavé koleno a nechalo se alespoň obstojně jít v rozumném tempu do kopce. Následoval výstup na Wysoki Kamieň (146 km trasy), ten snad nepřehlédli ani cyklisté... Nahoru jsem se dostal ve středu v 12:26 - ideální čas na takovou procházku. Bohužel jsem rozhlednu obešel po cestě, takže zpátky a ještě jednou po schodech... Nicméně předtím jsem se posilnil jedním pivkem z místního baru, kde mi ani nevadila horská přirážka - jedny Svijany bratru asi za 80 Kč J.

Cestu mi tady začali zpříjemňovat polští cyklisté, které evidentně zajímalo, co tam na tom divném stroji dělám. Takže jsem s každým prohodil pár v angličtině a morálně mě to celkem občerstvovalo. Vizuálně to byla jedna z nejhezčích částí cesty. Nicméně SMSka, co mi přišla s varováním před silným větrem a bouřkou mi na klidu nepřidala. Ale podle radaru, ještě byl nějaký čas. Lom na vrcholu Izerskie Graby byl moc hezkej, ale foukal tam vítr jako kráva, takže jsem měl obavu, abych neskončil dole v lomu. Byla tam ale voda, takže by to byla možná i příjemná tečka. Jediné místo kde jsem využil malý tripod co jsem sebou táhnul, na příště si ho už škrtám definitivně.

Následoval docela dlouhý, ale pěkný úsek cesty na rozhlednu Smrk, asi kilometr pod vrcholem jsem zkolaboval a padl na chvíli pod strom do stínu. Asi po 20 minutách se kolem prohnala Martina s Indiánem, ale nevšimli si mě. Sebral jsem se ze země a vyrazil dál, za první zatáčkou se pro změnu váleli pod stromem oni :-). Prohodili jsme pár vět a šel jsem napřed k rozhledně (164 km, středa 15:35 - čas od startu 22h30m). Tam byla moc pěkná přístupová cesta, nicméně pořád lepší než ta dolů... cesta se jmenuje Nebeský žebřík, no nevím, co na tom bylo nebeského, moje koleno při každém seskoku dolů by určitě hlasovalo pro název s opačnou teologickou polarizací... Ale zvládnul jsem to, dole jsem si vyfotil stopy na asfaltu od louže pod schůdky, určitě byla většina od toulalů :-)

Následoval sjezd na Snědavu, kde jsem se chtěl najíst, ale Indián, který mě s Martinou dojel, povídal, že je i jídlo přímo po cestě. No všechno bylo zavřený a celkem mě to psychicky sundalo, už jsem toho měl dost. Nakonec jsem se dokodrncal do Chaty Pešákovny - 176 km; středa 16:55 - čas od startu 23h51m. Původní plán byl něco sníst a jet dál než přijde avizovaná Bouřka, a pak se někde schovat a přečkat to. Ale rozseděl jsem se a nakonec zůstal zde. První "spánek" o délce 2:31. Melo mě varovat, když majitel říkal, jak má tu chatu rád, že slyší každou vločku spadnout na střechu... Nicméně jsem si odsud odvezl několik zásadních poznatků. Třeba, že kuchař má velký penis a tu paní to moc bolí a ať přestane, následovalo několik dalších trapných pokusů, až jsem se nasral a nahlas řekl, že se na to taky můžu vysrat a co je mi do jeho tlustýho péra a začal se balit k odjezdu. Za stěnou pak bylo hrobové ticho až do mého odjezdu, asi jsem to měl říct hned na začátku a v klidu se vyspat... Odjezd z chaty byl v 23:15 do drobného deště, s nejistým výhledem dalšího průběhu počasí. Pozitivní bylo, že koleno bolelo míň, ale použít ho jako stojnou nohu se stále nedalo. Takže jsem jel jenom na jednu nohu.

Někdo se ptal na nejveselejší zážitek z Toulání, pro ostatní jsem ho měl asi tady. Když jsem se soukal do sprchy chtěl si sundat tejpy co mi šly přes patu až do půli lýtek. Nějak jsem si letos nestihl oholit nohy a došlo mi to až v momentě, kdy jsem za tejpu zabral. Nebylo cesty zpět, musel jsem obě strhnout a slzičky jsem měl na krajíčku. Nezbyl ani jeden chloupek... :-)

Cesta dolů do Martinského údolí byla prima a byla z kopce, jel jsem ale pomalu, cesta byla mokrá a nechtěl jsem skončit někde mezi stromy. Přijel jsem dolů k řece, kde chyběl most. Moc jsem to neřešil a prostě ho vzal přímo po haldách písku a kamení. Měl jsem výhodu. Ostatní říkali, že tam přes den byli dělníci a vyhnali je.

Následoval úsek totálních pakáren, alespoň pro mne. Kopce měli stoupání malé, ale dlouhé, ale díky kolenu jsem je nemohl jet. Takže jsem hodiny a hodiny šel a šel, po tmě. Měl jsem ale výhodu, že u Mumlavských vodopádů nebyla ani noha, takže jsem zašermoval čelovkou do tmy nejvyšší výkon (1000 lumenů), do míst odkud jsem slyšel hukot vody -> nic jsem neviděl :-D Řekl si sám pro sebe, hmmm moc pěkný a šel jsem dál... Pak jsem někde v těchto místech potkal lanovku na stahovaní dříví, tak to mě zaujalo a chvíli ji po tmě studoval a prohlížel. Na 203 km jsem došel na křižovatku Ručičky, byl tam přístřešek, byl čtvrtek 02:54. Lehl jsem si na lavičku a zkolaboval asi na 1h:51min. Tento spánek oproti penzionu fungoval a řekl jsem, že už takovou blbost neudělám, abych se cpal někam do postele... Probudila mě děsná zima, tělo vystydlo, tak jsem sebral a šel dál.

Sjezd z Dvoraček byl fajn. Cestou dolů jsem potkal týpka z horský služby co to mastil na čtyřkolce s vozíkem nahoru, jel hroznou palbu. Ale jako jeden z mála pěkně pozdravil. Za další zatáčkou jsem našel velkej batoh, nakouknul jsem dovnitř a bylo tam vybavení pro horskou záchranou službu. Nechtěl jsem ho tam nechat jen tak válet, tak jsem ho vzal sebou a sjel dál k nějakému rozcestníku. Začal jsem hrabat v telefonu a hledat číslo abych jim zavolal, že mám jejich batoh a co s ním mám udělat. Číslo už jsem měl připravené, v tu chvíli jsem uslyšel z dálky motor čtyřkolky, tak jsem vyčkával... byl to on a už z dálky se smál a říkal, že si myslel, že když zjistil, že batoh ztratil, tak že ho tam nenechám. Chvíli jsme povídali, co tam dělám, a tak. Udiveně se tvářil, že je takovej koloběžkovej závod, tak jsem mu řekl, že na koloběžce jedu jenom já, ostatní na kolech. Zasmál se a řekl, že jsem asi dobrej magor, popřál hodně štěstí - a kdyby něco ať určitě zavolám. Po příjezdu do Pece pod Sněžkou, jsem skočil k větnamcovi a koupil nějaké jídlo a krém na klouby a svaly s hadím jedem a kostivalem. Začal jsem pravidelně mazat a zároveň jsem si začal dělat i kostivalové obklady, který občas u cesty rostl -> koleno se začalo lepšit a kopce jsem už zase chodil standardně 5,5 km/h. Ale jezdit pořád do kopce nešlo, ale roviny už jsem celkem obstojně zvládal. Za Pecí mě předjel Čenda - byl jako v jiříkově vidění, že jsem byl před ním a pelášil nahoru a už jsem byl asi definitivně poslední v peletonu.

Ve čtvrtek 12:43 jsem se dostal do oblasti Lučiny, kde jsem zhltl slepičí polívku. Velice "milý" personál - vůbec jsem byl z obyčejných lidí kolem trati celkem zklamaný. Na pozdrav odpověděl tak každý pátý... nějak mě to iritovalo, a pak už jsem na lidi skoro křičel, abych si byl jistý, že mě uslyší, ale stejně zarytě mlčeli a dělali jako, že tam nejsem... V 13:35, 249 km od startu jsem se dostal na nejvyšší vrchol trasy - Černá Hora. Pobavily mne značky s výstrahou před jezdci na koloběžkách... musel jsem si to vyfotit. Žádnou jsem nepotkal. Pak cesta celkem utíkala a dostal jsem se na 285 km trasy ve čtvrtek 18:31 do Bernartic. U vietnamce si koupil nějaká jablka a pití a vyrazil vstříc dalším kilometrům netušíc tomu, co mě následují hodiny čeká... Byl jsem nějakej nabuzenej, asi jak se začalo smrákat, zmizela už tak třetina mastičky na klouby a asi 6 kostivalových obkladů. Krpál na Královecký špičák (290 km) jsem skoro v kuse vyběhl - byl jsem na sebe hrozně pyšnej :-) Tady jsem asi poprvé začal myslet na holky co jsou na trati - co asi dělají, když váží půlku toho co já a kolo z bagáží na tom bude podobně jako koloběžka. Od té doby jsem na ně pak myslel často...

Následoval úsek hraniční stezky s technickými sjezdy a kamením, ale bavilo mě to. Třešinkou na dortu byl sjezd v kamenném potůčku z Bogorie. Tady jsem dumal nad tím, jestli to cyklisté jeli nebo ne. Ale na koloběžce to šlo parádně. Dole jsem byl plnej euforie, tak jsem psal Tondovi, že to bylo prima, a jak jsem si to užil. Chyba lávky myslel jsem, že teď bude zas nějaká normální cesta... Následoval výstup po loukách kolem lesa, do močálu před jeden z nejnáročnějších úseků na 296 km jsem se dostal ve čtvrtek v 20:57. Výstup i sestup Jánského vrchu mi zabral 1h5min. Nechtěl jsem tam jet po úplné tmě a už se stmívalo, takže jsem jel na mě dost pilu a i bezpečnost jsem trochu odsunul stranou. Stihl jsem cvaknout jenom jednu fotku. Přes den to tam muselo být krásný. Závěrečný sestup už jsem absolvoval za tmy a byl to pro mě asi druhý nejtěžší úsek. V půlce sestupu jsem se uhnul z trasy - držel jsem se zelené značky co byla na mapě. Zajásal jsem, když jsem sešel na cestu - chyba lávky to byla pouze půlka kopce a ta druhá byla ještě výživnějí. Vrátil jsem se zpět ke kraji a začal klesat. Jednou mi podjely nohy a svezl se po prdeli k nejbližšímu stromu. Chvíli jsem seděl a sbíral síly (fotka řídítek :-D). Nakonec jsem sešel dolů, byl jsem rád, 299 km; čtvrtek 22:02, že to dobře dopadlo a zase vzpomínal na holky...

Následovala pakárna, nahoru dolu, nahoru dolu, tma. Hlava vypnula a prostě jsem šlapal jako robot. V pátek v 01:14 jsem se zhroutil na lavičku po výstupu zkratkou k trutnovským trailům - Kozí kameny - 311 km od startu. Zabalil jsem se do termofolie, na obzoru se blýskalo, bylo mi všechno jedno. Hodinky ani tenhle spánek nezaznamenaly, nebyl nic moc. Byla mi zima, ale zpět na trati jsem byl v 03:11. Hodně jsem se tady upnul k CPčku a to asi byla chyba. Následný úsek přes Žaltman byl moc krásný a chtěl bych ho někdy vidět v poklidu a přes den.

Už drobet v delíriu jsem se dostal do Ratibořického údolí a skočil bez rozmyslu do brodu s tím, že už je to kousek. 344 km od startu, pátek 08:06. Následujících 11 km do CP mi zabral dvě hodiny... Pro mě nejhorší část, hlava už odmítala ovládat tělo. A tělo nechápalo co se to děje. Navíc šílený vedro. Díky Locusu jsem zjistil, že ve Strakoči je na nádraží veřejný vodovod. Doplnil jsem vodu, ale hlavu si nenamočil - debil. Bojoval jsem s každým metrem, když jsem tu jel v úterý, tak to bylo o dost lehčí J. Belhal jsem se pomalu k CPčku, asi 2 km od CP na kraji lesa jsem si už chtěl jít lehnout, ale vědom si toho, že jsem poslední (nebyl jsem, ale to jsem netušil) a nechtěl jsem paní Kouckou čekat, takže jsem šlapal dál. Kousek tady za tím, jsem si uvědomil, že mám spoustu vody asi 2,5l a u Koutských určitě bude taky... začal jsem si hodně smáčet hlavu a vůbec všechno, hodně to pomohlo. Poslední 1,5 km jsem se celkem probral a na CP dorazil ve stavu, kdy jsem mohl i komunikovat asi jsem byl dost přehřátej J.

Paní Koutská byla skvělá, škvarky skvělý, pomazánka skvělá, koláče skvělý, bezinkový čaj studený úžasný. Došel jsem si na záchod - nejlepšejší. Chvíli jsme povídali a v pátek 11:21 jsem odrazil od branky s tím, že se musím někde vyspat. Sjel jsem na louku nad Náchod rozbalil bivak, to obnášelo zutí bot a ponožek a zhroucení se do trávy do stínu. Stín vydržel cca 1,5 hodiny, pak mě probudil šílenej pařák, jako zombie jsem se silou vůle odkutálel o dva metry dál a zase hodinu a půl spal. Probudil jsem se v pátek 14:41 po 2h31m spánku. Po procitnutí jsem z hrůzou zjistil, že tělo odmítá spolupracovat, nemohl jsem se hýbat a hrozně se mi chtělo čůrat. Chvíli jsem přemýšlel a nic nevymyslel. Tak jsem si říkal, že to je konec, že dál už jet nemůžu a končím. V tu chvíli jako zázrakem tělo začalo fungovat, došel jsem si na záchod a zabalil věci a vyrazil na nádraží... naštěstí trasa vedla na nádraží, a tak to vědomé lhaní podvědomí nebylo, tak nápadné :-) Na náměstí jsem zaběhnul do nějakého krámu, nakoupil asi 10 rohlíků a něco k tomu, nanuk a colu a debil jsem si koupil perlivou vodu místo obyčejné - díky tomu mi pak málem explodoval camelbak.

Tělo to nějak nezaregistrovalo a ochotně pokračovalo k nádraží po trase. Vyjel jsem, až k přejezdu, zrovna jel vlak. Chvilku jsem tam stál a vůbec radši na nic nemyslel. Jakmile projel vlak, tak jsem vypálil, jak do sprinterského závodu a jel, co to šlo. Kupodivo to šlo parádně, koleno nebolelo, a tak jsem mazal v kuse jako magor asi 10 km za Náchod podél řeky. Měl jsem strach, že podvědomí přinutí tělo přestat fungovat jako nad Náchodem a musel jsem se dostat co nejdál, aby už nebylo cesty zpět, ale jen v před :-)

Tenhle úsek byl hrozně fajn, koleno nebolelo cesta mi utíkala a měl jsem skvělou náladu. Byl jsem smířenej, že celou trasu nedám -> nechtěl jsem přijít o závěrečnou afterparty. Zajímavé místo bylo na 368 km (pátek 17:25), kde se stoupalo po modré do prudkého kopce ve vymletém korytě. Ale obě nohy byly v pohodě, tak mě to nijak neiritovalo, ale pojal jsem určitou averzi proti modré turistické zanččce, která se mi na následujících 100 kilometrech utvrdila. Následné úseky nad prudkými srázy jsem si užíval. Na 383 km jsem sjel v 19:26 na zkratku směrem na Olešnici. Bylo to asi 5 km do kopce se závěrečným výstupek na sjezdovku a v 20:08 jsem už byl zpět na trati. Takže z etapy č. 3 jsem absolvoval jenom 27 km a napojení proběhlo na 13 km 4. Etapy.

Následný úsek byl těžký, ale moc krásný. Výstup na Grodczyn, stál po tmě za to a opět jsem zde myslel na holky, jak asi zvládají v takových situacích. Na 399 km mé trasy a 25 km 4 úseku jsem se seknul v navigaci při východu z pastvin, kde jsem přehazoval koloběžku přes ostnaté dráty. Následně jsem se ocitnul v lese, kde nebyla patrná žádná cesta jenom mraky popadaných stromů a neprostupná džungle. Chvíli jsem zkoumal terén bez koloběžky, a pak zjistil, že cesta vede o kus níž po srázem. Nechtělo se mi zase lézt přes ohradníky, tak jsem to prostě nějak protáhnul tím bordelem a byl zpět na pěšině. Pak pro mě byl hrozně dlouhej úsek ve vysoké trávě podél lesa, který se nedal moct jet. Na posedu tam spal toulal, takže už jsem byl zase mezi svými :-) Byl jsem tady v pátek v půl dvanácté večer.

Následoval rychlý úsek po asfaltu a dlouhý sjezd do Machovské Lhoty po cestě v rekonstrukci. Byl jsem rád, že se mi tam v noci nemotají silničáři. Ale jel jsem opatrně, protože jsem čekal, že tam můžou být nějaké nečekané překážky, když tu silnici předělávají... během sjezdu byli v zastávkách další toulalové. Já chtěl dojet až do bodu zlomu, kdy se trať láme zase nahoru. Protože se vzbudit zmrzlej a ještě mrznout při sjezdu, není nic moc. Takže pro mě bylo lepší se po probuzení proběhnout a rozehřát. "Ustlal" jsem si v zastávce na kývající se laviččce po 412 km trasy v sobotu v 00:40 do cíle mi chybělo 73 km (už jsem pomalu stříhal metr :-D). V 04:27 jsem byl zpět na trati a po cestě snídal ⅔ zásob z Náchoda. Dojel jsem Zděnka Šnejdara, který z toho byl evidentně dost rozhozený... uklidnil jsem ho tím, že jsem krátil trasu a zvedl mu tím drobet morálku :-)

Celý předchozí den jsem hrozně těšil na ty pověstné Broumovské stěny... že je třeba jako uvidíme z nějakého výhledu nebo, tak něco... no Tonda nezklamal. Tady jsem hodně myslel nejenom na holky, ale na všechny co tam museli rvát kolo - říkal jsem si, zlatá v podstatě nerozbitná koloběžka. Vypnul jsem hlavu a nějak to prorval ani jsem tady moc nefotil. Jenom mi pak vrtala hlavou ta cesta udělaná z velkých kamenů která v podstatě nikam nevedla, myslel jsem na ty lidi co to museli dělat. Děkoval jsem Tondovi, že nám dopřál pouze půlku červeného úseku, někdo pak na afterpaty říkal, že jsme tam měli delší úseky pakáren, než jsou na mílích - ale nevím, zda je to pravda. Z Broumovských stěn jsem vypadnul po 428 v sobotu v 07:46. A rychle do Broumova, ten jsem propálil bez obnovy zásob s tím, že jídla mám dost ještě z Náchoda a vodu naberu někde cestou.... Už jsem se viděl v cíli a těšil na zasloužené pivko. Začalo už být horko, do cíle zbývalo pouhých 50 km a Tonda je přeci rozumnej člověk, hlava od rodiny - jsem si říkal. A někdo říkal, že konec je jenom 20 km sjezd dolů, takže nějakých 30 km makačky to už je brnkačka.

Na 442 km 09:34 jsem nastoupil na hraniční stezku, která mi sebrala o Tondovi poslední iluze... Tenhle úsek měřil 12 km a zdolal jsem ho za 3h20minut a šáhnul jsem si na dno hlavně psychických sil, ale v závěrečném výstupu na Ruperchťák i fyzických, kde sluníčko nemilosrdně pražilo a škvařilo mě zaživa. Jako kdyby tušilo, že se v posledním bidonu tetelí posledních pár kapek vody a já upřímně věřil, že na Ruperchťáku je nahoře zmrzlinový stánek, steak house a dvě hospody. Vylezl jsem nahoru, zoufale prohledal zázemí rozhledny a nic! Když jsem uviděl cestu dolů, tak jsem začal nadávat. Celou cestu jsem pokorně přijímal všechna příkoří a neremcal, ale tady muselo Tondovi a potažmo i Standovi zvonit v uších. Standovi jsem zazlíval, to že se Tonda před ním chtěl určitě vytáhnout jakej je úžasnej traser... Celý sestup jsem zase myslel na holky, jak to tam budou zvládat.

Nevím, proč jsem to dělal, ale asi mi to pomáhalo a i celkem mile překvapilo, když nad tím teď přemýšlím, že jsem nebědoval nad sebou a myslel na ostatní. Měl jsem v těch kopcích strach a divný pocit z toho, že kdyby přišla bouřka, a trasa namokla tak se nehnu ani dopředu ani dozadu. V duchu jsem si říkal, jestli to Tondu vůbec napadlo....

Po nejprudším slezu z Ruperchťáku jsem potkal dva důchodce, co tam seděli v trávě. Zeptal jsem se jich, jestli neví o nějaké vodě v okolí. Udiveně se na mě koukali a opartně se zeptali, jestli teda nahoře u rozhledny nic není? No musel jsem se smát jako lidská hyena, když jsem prskal, že tam opravdu nic není. Řekli, že už jim taky dochází voda, ale jestli nutně potřebuji, tak mi loka dají. To jsem s díky odmítl. Řekli, že tam asi umřeme, tak jsem jim s úsměvem popřál hezké umírání a pustil se do sjezdu. Na 456 km (13:13) byl potůček, tak jsem ihned doplnil vodu a pil a pil. V tom samém potůčku jsem pak ještě dvakrát chladil ráfky, protože už byla cítit guma a ruka na nich nešla udržet.

Sokolowsko - 26 km do cíle. Teď už měla být jenom pohoda... V 14:49 jsem přijel do Stratostína, kde jsem do sebe na hranicích pustil druhé kafe během toulání (normálně ho nepiji) a studené nealko pivo. To mi celkem pomohlo a už jsem byl smířený i s tím, že tu poslední píčovinu - Buková hora - o které se nesly zvěsti, taky přežiju. Upřímně jsem čekal nějakou feratu na skále nebo tak něco. Nakonec to nebylo, tak hrozné, celou dobu mě nikde nelimitovala fyzická síla (pouze koleno, ale to už víc jak den dalo pokoj), takže ani tady to nebylo těžké. Ale měl jsem trailové boty a myslel jsem zase na cyklisty... :-D Buková hora zdolána v 15:41 a 9 km do cíle. Pak už to bylo rychlé, těšil jsem se. Závěrečný kopec do kempu jsem vyjel celý v tempu, to jsem neudělal ani při příjezdu. Konec - cíl. Jsem na místě 485 km sobota 16:32. Žiji, jsem šťastný, jdu na pivo a vítám se s ostatními toulaly. Tady by asi bylo normální přijet a jít si lehnout, no zklamu vás, jsem magor, takže do postele jsme se dostali až půl jedné v neděli... Bylo to SILNÉ, KRÁSNÉ A TĚŽKÉ. Díky moc a naviděnou ;-)

Na závěr bych chtěl poděkovat Pavlovi Drudíkovi, že mě dovezl domů, ta cesta taky nebyla žádnej med, ale povídali jsme, i když kraviny celou cestu a neusnuli jsme... Díky Pavle. Pak bych rád poděkoval ženě, že mě pustila na trasu a byla mi morální oporou, stejně jako Jako Vaškovi Junovi, který se se mnou nemohl pustit do boje, tak jsem mu aspoň občas zavolal a chvíli jsme si popovídali. Koloběžka MIBO, kterou jsem vláčel na trase možným, i nemožným terénem, vydržela bez poruchy. Měl jsem za celou cestu jediný defekt a to píchlé pření kolo.

Život je krásnej...