Zážitky Zdeňka Šnejdara z trasy Toulání 2021

Toulání Šumavou, MTB závod z kategorie extrémních ultramaratonů, či chcete-li extrémních MTB nonstop vyjížděk, se pořádá v první půli června a letos proběhl jeho již osmý ročník. Oproti loňskému roku, který nás závodníky potrápil deštivým počasím byla letošní předpověď velmi příznivá.

Na start se postavil rekordní počet cyklistů a trasa měla být rekordně nejdelší, celkově slibovala téměř 700 km. O startovní výstřel se postaral, jako již několikrát v minulosti pan Emil Kintzl, svérázná postavička šumavské obce spisovatelské a vypravěčské.

Já se na letošní ročník opět velmi těšil a bral jsem ho jako trénink na následující extrémní výzvu 2020 Miles Adventure, která mě má čekat tři týdny po dojezdu Toulání Šumavou. Jelikož jsem očekával krátce po startu při průjezdu okolo bydliště kolegů ze zaměstnání jejich fandění, snažil jsem se jet hned od startu co nejvíce ve předu pelotonu. Jenže "peloton" vzal záhy hned za své. Prudké stoupání na Boudovku početnou skupinku Toulalů rozdrobilo na jednotlivé korálky. Po sjezdu do Chlistova následoval výšlap okolo židovského hřbitova opět strmě do kopce a zanedlouho sjezd po poli do vesničky Lhůta. Při tomto sjezdu mě nejprve jedna mulda vyhodila natolik, že jsem to neustál a lehl i s kolem na zem, krátce poté mě klacek ležící na cestě vlétl do zadní stavby tak, že mě málem zul z ráfku plášť. Vše ale dobře dopadlo. Ve Lhůtě nám fandil nejznámější občan této vesničky, nadšený silniční cyklista Míra Švátora, kterého většina zná v převleku vodníka na brodu řeky Ostružné u Nemilkova při MTB závodě Král Šumavy.

Trasa Toulání se stáčela ze severu na západ ve Švihově, vedla okolo zdejšího vodního hradu a stoupala k vrchu Běleč. Fanoušci závodu tu připravili ze svých zdrojů občerstvovačku a foto stanoviště. Každý tedy díky nim má na památku svoji fotografii. Já chvátal do Chudenic, dojel jsem sem ještě před 21:00 hod. a stihl se občerstvit ve zdejším minipivovaru. Byl tady slušný nával. Již za šera jsem stoupal osamocen k rozcestí Netřeb skrze řepkové pole, kudy trasa vedla, a i kdyby šel někdo za mnou stejně bych ho díky výšce rostlin neviděl. Záhy mě opravdu dohnal Hajnej s "laňkama" Pavlama a Jirkou. Další fanouškovská občerstvovačka vedená někdejším účastníkem Toulání Vencou přišla záhy a byla naplánována velmi rozumně. Občerstvit by se bývalo možno následně na nonstop benzínce ve Kdyni, ta je ale momentálně zavřená. Takže Vaškovi za jeho aktivitu patří velký dík!

Přibližně na stém kilometru trasy nás potěšila benzínka v Nýrsku, kde bylo možno doplnit proviant. Já jsem tady byl v 1:30 hod. a benzínka už byla v obležení a další Toulalové záhy přijížděli. Byli jsme na tom samém místě i před rokem též v noci, to ale obsluha z nás radost moc neměla, když po nás musela uklízet louže a bahno. Letos to bylo mnohem veselejší. Já volil jízdu přes noc beze spánku, jako většina Toulalů co jela okolo mě. Takže za první den Toulání si píši 100 km. Svítání mě zastihlo při stoupání z Hamrů na Hojsovu Stráž. Je pravda, že z Nýrska až sem jsem cestou předjel několik spících závodníků, tak zas úplně všichni jízdu nonstop přes noc do své taktiky nezvolilo. Následovalo dlouhé stoupání na asi nejvyšší vrchol závodu, můj oblíbený Můstek. Tady jsem byl okolo 6:00 hod. ráno. Další oblíbený kopec Hadí vrch následoval záhy. Po sjezdu na rozcestí Stará Huť jsem se na chvíli povalil na cestu a dal si krátký oddych a něco pojedl. Chvíli nato přijelo auto a paní řidička měla strach, že se mě něco stalo, když viděla, v jaké pozici se nacházím. Tak jsem ji musel uklidňovat, že jsem v cajku a že jedu takou jednu šílenost a že jen odpočívám.

Zanedlouho přišel moment, který trochu ovlivnil můj další pohyb po trase. Na cestě přes vrch Kamenáč, kde jsem hodně tlačil jsem za Jírovo jámou (důlní pozůstatek po těžbě zlata) chtěl opět nasednout na kolo, ale nějak mě nešlo zacvaknou pravou tretru do nášlapu. Kde je problém jsem zjistil záhy. Ztratil jsem kufr. A sakra. Na Toulání jsem obul nové tretry a chvatně na ně doma nasadil starší kufry z jiných treter, které již měly trochu omletý šestihran na šroubcích, tak se holt povolily a kufr někde cestou z tretry při chůzi a tlačení kola vypadl. Samozřejmě jsem si nové kufry dokoupil a chtěl si je vzít s sebou, ale při balení jsem je zapomněl doma. No jo, za blbost se holt platí.

Následoval úsek, kde skoro nešlo jet do kopce a místy ani z kopce, Volšovská stráž a Nuzerovská stráž je vhodná snad jen pro downhilové kolo s kompletní výbavou včetně chrániče páteře. Tady šel rychlostní průměr hodně pod 10 km/h. Potkal jsem se tady s Tondou a společně jsme dojeli k prvnímu brodu. Řeka Otava měla docela silný proud a na dně velké a kluzké kameny. Zvolil jsem, že se na brod nebudu zouvat a půjdu ho v tretrách. Nevím, zda tato volba byla příčinou toho, že v půli brodu jsem uklouzl a zmáčel se celý včetně batohu. Když jsem byl nohama na suchu, zkontroloval jsem nejdůležitější položky (mobil a peníze), obojí potopu přečkalo bez úhony. Po brodu byl cíl první etapy a hned před ním restaurace Šumavská chalupa. Akorát otvírali, bylo 11:00 hod., tak jsme zde s Tondou zasedli k obědu. Já si mezitím chtěl dobít světlo z powerbanky, ale s hrůzou jsem zjistil, že při neplánované koupeli navlhla a nechtěla fungovat. To bylo nemilé. Z powerbanky jsem chtěl dobíjet i mobil, kterým jsem chtěl sem a tam něco vyfotit. Foťák jsem nevezl, a tak fotky z Toulání nemám žádné, jelikož díky této nehodě jsem na mobilu šetřil energii. Mezitím sem na oběd dojelo několik dalších Toulalů. Já si po obědě klidně mohl dojet do nedaleké Sušice zakoupit nové kufry, ale zmocnil se mě závodní duch a nechtěl jsem ztrácet čas a jel dál s tím, že je snad pořeším druhý den v Prachaticích.

Další downiholvý trail přišel záhy, oproti tomu předešlému byl ale pohodovější a nechal se jet. Ale obloha se zatáhla a hrozila, že každou chvíli začne lejt. Já mezitím dojel do Žihobců, kde jsem u vietnamce v krámku dokoupil proviant. Velmi intenzivní přeháňka mě potkala v osadě Věštín, to jsem ale jel okolo zahradního domku, který měl krátkou terásku se stříškou a zavčasu se schoval. Tady jsem, skoro v pozoru, přečkal ten brutální slejvák. Za tento skromný úkryt jsem byl velmi rád. Ve Strašíně jsem dojel Tondu a Radka J. a společně jsme zasedli v Laznech v pidipivovárku U Pujiče. Záhy dorazil i Balda s Machrem. Byla to velmi milá zastávka s občerstvením a já tady rozhodně nebyl poprvé ani naposled. Po občerstvení započalo stoupání na Zuklín a krásná biková cesta okolo skalní kovadliny. Zde mě kluci ujeli, ale v obci Zálesí na mě u piva už čekali. Než já dopil, už zase byli fuč. Dál cestou bylo rozhodně na co koukat, třeba tvrz Dobrš, včelařskou vesničku Krušlov, či Čertův kámen. Škoda, že nemám žádné fotky...

Osamocen jsem dojel do Čkyně a rozhodl se, že dnešní den zakončím u rozhledny na Mařském vrchu. Ve stoupání k němu mě dojel Tonda. Divil jsem se, měl jsem za to, že je dávno přede mnou. Byl s klukama ve Čkyni na hřišti a pizze, kluci tam prý zůstávají na noc. Společně jsme dojeli k přístřešku u rozhledny. Blížila se desátá hodina večer, mě už se dál jet nechtělo a přístřešek jsem si zvolil za svou nocležnu. Za tento den jsem tedy ujel 135 km. Tonda jel dál. Jakmile jsem ulehl, tak jsem záhy usnul. Jenže, byla to naivní představa že se tady vyspím. Asi po hodině spánku mě zbudily hlasy a jak na mě někdo svítí čelovkou a ptá se, zda si taky může lehnout. Byl to Milan, slyšel jsem i Jíťu, ale ta jela dál. "Hmm..." zabrblal jsem, převalil se na bok a pokoušel se znova usnout, to mě šlo ale špatně. V noci a k ránu jsem evidoval pohyb několika dalších Toulalů. To je holt to riziko, spát přímo na trase závodu...

S Milanem jsme vstávali krátce před 4:00 hod., kdy k nám přijel Machr. I on spal dole ve Čkyni na hřišti, to znamená že musel vstávat hodně brzo. Hned po odjezdu z Mařského vrchu měl Milan i Machr ujeli a já pokračoval opět sám. Cestou houpavou jsem dojel do Prachatic, krátce předtím ale zase dojel Machra a společně jsme v Prachaticích posnídali. Bylo 6:30 hod a akorát otvírala zdejší pekárna. To se hodilo. Mě ale bylo jasné, že náhradní kufr za ten ztracený tady nepořídím, pokud nepočkám až otevře cyklokrám. Čekat tři hodiny se mě fakt nechtělo. Už takhle po ránu se udělalo pořádné horko a já ještě na okraji Prachatic svlékl návleky a bundu a jel dál v krátkých rukávech. V ten moment mě dohnal a předjel Toulal Michal z Ostravy. Z Prachatic jsem počítal, že budeme rovnou stoupat na vrch k rozhledně Libín. Ale špatně jsem si nastudoval trasu, po výstupu na Černou horu jsme spolu s Machrem sjeli zas dolů k Čertovu mlýnu. Asi nám náš trasér Standa chtěl ukázat zdejší řopík. Takže odtud zase nahoru na ten očekávaný Libín. Machr zůstal za mnou, jel totiž až sem v dlouhých rukávech a už bylo opravdu vedro. Od rozhledny byl sešup do vesničky Zbytiny. Ta je opředená legendou o upírech, kterou znám z knížky od spisovatele Venci Votruby (jinak aktivní metalový muzikant, znalec historie a tvůrce metalových encyklopedií). Odtud následovala krásná cesta se stoupáním na Dolní a Horní Sněžnou. U zdejší studánky jsem nabral vodu a tetelil se blahem. Blaho mě přešlo při sjezdu, cesta byla rozbahněná a téměř nesjízdná. Do osady Pěkná se muselo, jak bývá na Toulání často zvykem, překonat ohradník. Po všech zažitých útrapách měla teď chvíli následovat oddychovější část trasy. Když jsem přejel mostík přes Vltavu a chystal se napojit na Vltavskou cyklotrasu do Nové Pece, z dálky jsem viděl, že tam někdo čeká. Byl to Standa, trasér a pořadatel v jedné osobě. Jel kus po trase se závodníky, teď už se ale vracel do cíle, aby mohl přivítat vítěze. Popřál mě zdárné dokončení a vyrazil opačným směrem než já. V Nové Peci jsem byl akorát na oběd, borůvkové knedlíky a citronáda mě přišly velmi vhod. Když jsem dojídal, dorazil Machr a také zasedl k obědu. To už ale já platil a jel jsem dál. Od Želnavy následovalo stoupání podél Vojenského újezdu Boletice a na mne přišla menší krizička. Musel jsem na chvíli odpočinout pod přístřeškem. Odpočinek pomohl, cesta se narovnala a vzápětí se jelo moc krásně. Lipno jsme objeli severně a trasa dále vedla k rybníku Olšina. Ani tady jsme nebyli při Toulání poprvé, pamatuji že jsme před lety tudy jeli na Kleť. Letos ale trasa vedla na vesničku Světlík. I Tady jsme byli už při Toulání (v roce 2018) a já se těšil že zas ochutnám pivo Krumlov. Časy se ale mění, ve zdejší hospůdce měli už jen Budvar, zato byla v nabídce výborná kulajda. A protože jsem měl fakt hlad, objednal jsem si ještě smažák, nic jiného pro mě zdejší kuchařka neměla. Vzápětí se ke mně připojil Toulal Láďa, s kterým jsem se na trase často míjel. Hned po něm dojel i Radek J., ten ale stavět nechtěl a jel dál. Radka jsem dohnal až v Nahořanech, kde nás čekal brod Vltavy. Jenže než já vkročil (bez treter) do vody, Radek už měl brod za sebou a tretry si obouval. Nebyl jediný, koho jsem u brodu potkal. Mezi ním a mnou byla ještě Katarína s Michaelem. Po brodu jsme chvilku pokecali a Katka mě popřála, ať nezmoknu. Obloha se zatáhla a od brodu to bylo pořádně do kopce. Katka věděla, co se chystá, varování nebylo od věci. Začalo malinko poprchávat, dešťové kapky pozvolna nabývaly na objemu. To už jsem ale byl u osady Zahrádka, kde byl skromný přístřešek a já měl opět štěstí, to nejhorší jsem přečkal pod ním.

Když přeháňka polevila, jel jsem dál. Začínalo se stmívat a do osady Věžovatá Pláně jsem dorazil v deset večer. V místní hospodě se ještě svítilo, tak jsem vkročil dál, dopřál si rozlévané kofoly a vody do bidonu. Na následující úsek asi nikdy nezapomenu. Trasa vedla podél řeky Malše, ale jaká! Kameny, úzká pěšinka, v jednom místě i lehká ferrata, kde byl ve skále zakovaný řetěz a Toulale poraď si, jak tudy s naloženým kolem. A já to lezl po tmě s čelovkou. Neopakovatelný zážitek! Do Města Kaplice jsem dorazil někdy okolo půlnoci. Chvíli za městem marně hledal, kde hlavu složit, pak jsem se do města vrátil a dojel na zdejší hřiště. Azyl mě poskytla střídačka (zvolil jsem hosty, jak jinak, že?), na zemi byl umělý trávník a já ani nevytahoval alumatku a zalezl do spacáku tak jak jsem byl (jako prase). Za tento den jsem ujel 156 km.

Vstával jsem ve 4:00 a sbaleno jsem měl logicky velmi rychle. Někde poblíž osady Děkanské skaliny jsem na lavičce přibrzdil a sáhl pro něco, čím bych zasytil hladový žaludek. V ten moment okolo mě prosvištěl Láďa, ani nepřibrzdil, jen zvolal "Čau Zdeňku" a byl fuč. To byl jediný Toulal, kterého jsem ten den viděl. Blížily se Novohradské Hory, na které jsem se těšil. Měl by to být odpočinkovější díl celého letošního Toulání. V Městečku Benešov nad Černou jsem byl moc brzo a nechtěl čekat, až otevře prodejna potravin. Snídani jsem tedy ještě odložil. Blížil jsem se k osadě Hojná Voda a ihned si vybavil, jak jsme tudy v roce 2016 lezli na Kun(d)í horu. Z té vzpomínky se mě začala dělat husina, byl jsem rád, že tam letos zas nepolezeme.

Od startu jsem se těšil na Zevlův Mlýn, minipivovar byl při trase. Jenže já tam přijel v 9:00 ráno a bylo ještě zavřeno. Tak snad jindy si sem naplánuji účelový výlet. Snídaně jsem se dočkal v městě Nové Hrady a byla vskutku vydatná. Kolečko přes Novohradské hory rychle uběhlo a smyčka nás vracela zpátky do stejnojmenného města. Následoval moc krásný úsek Terčiným údolím, při říčce Stropnice okolo zříceniny Modrého domu a Stropnického vodopádu. Bylo mě líto, že jsem bez foťáku, ale co, na webu se tyto fotky nechají stejně dohledat. Cesta rychle utíkala a asi po 12 kilometrech jsem na Kamenské hoře dojel dva bajkery. Společně jsme dorazili do vsi Žumberk a společně zasedli na terásku penzionu Marie, kde je domovská hospoda zdejšího pivovaru. Momentálně jim ale pivo vyrábí spřízněný a nedaleký pivovar Jílovice. Obloha se opět černě zatáhla a zanedlouho přišla bouřka se slejvákem. Opět jsem uniknul a byl v suchu, dobře se najedl (světě div se, v nabídce byla dršťková polévka z hlívy ústřičné, kterou já můžu), došel si na záchod poprvé od startu jako civilizovaný člověk a konečně si dobil mobil ze zásuvky. Déšť byl dlouhý, tak jsem si po jídle a pivku dopřál ještě kafíčko. Zabil jsem tady hned několik much najednou. A obsluha byla velice milá a ochotná, rád se sem někdy vrátím!

V Trhových Svinech jsem konečně sehnal chybějící kufr do mé pravé tretry, byl tu otevřený cykloservis. Od toho křivého šlapání mě na pravé noze začalo natékat místo od nártu výš, tak jsem měl obavy, aby se to ještě nehoršilo. Vezl jsem s sebou Olfen a postižené místo promazával, při jízdě mě nic nebolelo, ale při chůzi a tlačení (kterého bylo na trase víc než dost, ano). Nemožnosti focení jsem litoval opět záhy, když jsem přijel do Trocnova, místa rodiště Jana Žižky. Má tu moc krásný a obrovský památník. Bylo už mě trochu podezřelé, že se jelo dost dlouho hezky a pak přišel další špek ze Standovo pokladničky. Obtížnější úsek opět při Malši jet se moc nedalo, navíc mraky zase výrazně hrozily vodou a nebe vydávalo bublavé zvuky. Ještě tak zmoknout tady v té díře, jak se říká třikrát a dost! Třikrát jsem si už to štěstí nezmoknout vybral. Hromovládce byl ale na mne i po čtvrté za sebou milosrdný, lijavec se spustil, až když jsem byl v hradišti Doudleby schovaný pod stříškou zdejších potravin. Pomalu se blížil večer a já přijel do Boršova nad Vltavou. Nejdříve jsem vzal ztečí zdejší benzínku v domnění, že zde seženu něco rychlého k jídlu. Bagetu tady ale pro mě neměli, tak jsem byl nucen zastavit ve městě u pizzerie. Bylo tu dost plno, přede mnou nějaké objednávky a na jídlo jsem tu čekal dost dlouho. Když jsem se konečně najedl, bylo 21:00 hodin pryč. Blížil se konec třetí etapy, přede mnou se vypínala Kleť se svítícím a blikajícím stožárem. Byl jsem docela rád, že tam letos nepojedeme.

U železniční stanice Křemže končila třetí a začínala poslední čtvrtá etapa. Byl jsem tady už po 22:00 hodině a následné stoupání na vrch Kluk jsem jel a tlačil se zapnutou čelovkou. Následoval vysílač Kozí kámen, tady jsem na chvilku odpočinul na lavičce. Spát tady ale nemělo cenu. Měl jsem vytipovaný přístřešek ještě o pořádný kus dál a rozhodl se, že k němu dojedu. Rezervací UNESCO, kterou je vesnička Holašovice, jsem projížděl již po půlnoci a kochal se zdejší architekturou, které noc velmi slušela. Kýženého velkého přístřešku U Pekla, kousek pod Netolicemi, jsem se dočkal krátce před 2:00 hodinou. Nebyl obsazený, tak jsem ho měl jen pro sebe. Za tento den jsem ujel 179 km.

Díky pozdnímu příjezdu jsem vstával až za světla v 5:00 hodin ráno. Krátce před 7:00 jsem přijel do Husince a zdejší jednota již měla otevřeno. Zhltl jsem snídani a pokračoval dál. Šlo to ale pomalu, do Chluman to bylo do kopce a cesta byla samé bláto a voda. Z Chluman zas prudce do kopce, stále nahoru a nahoru a najednou přede mnou osada Dolní Kožlí! Cože? Dolní?! To mě hlava nebrala, takovej krpál za mnou a Dolní...jenže pak opravdu přišlo ještě Horní Kožlí. Jo, to byl dobrej vtip. Následoval výstup na Běleč (ne tu u Švihova) a sjezd do Šumavských Hoštic. Tady byla rozkopaná a přehrazená ulice, tak jsem to chtěl projít po prošlapané pěšince přes louku. Se zlou jsem se potázal, místní zemědělec mě vynadal, co mu lezu po louce, kolo prej patří na silnici. Nějak jsem se z toho vykecal a on mě nakonec poradil kudy z louky ven.

A pak zase nahoru, nyní na Kubovu Huť. Byl jsem rád, že už se blížím do míst, kde to už víc znám. Na Kubovce jsem doplnil vodu a dal si malej ionťák v podobě čepovaného Švandy Dudáka. Před Šindlovem se o mě pokoušel mikrospánek, což je na kole velmi nebezpečné, tak jsem na chvilku zastavil a odpočnul. Záhy, když jsem opět nasedl na kolo a rozjel se, tak mě předjel Lukáš, člen pořadatelského týmu Toulání. Jel si zkusit kousek poslední etapy Toulání jen tak nalehko a byl zvědav, zda někoho potká, a potkal mě. Jeli jsem kousek spolu, mne čekal v Nových Hutích výjezd na Přilbu, což Tomáš rád vynechal a jel dál po silnici na Zadov. Já měl malinko obavy, Přilba je už v NP Šumava nevede přes ni cyklotrasa, tudíž by se mělo tudy jen pěšky. Navíc tu byly cedule s oznámením, že se tu pořádá běžecký závod. Běžce jsem potkal ale jen jednoho a kontrolu žádnou, takže v pohodě. Na Zadově bylo plno, tak jsem si zastávku na občerstvení nechal na Kašperky, které měly být zanedlouho. A v baťůžku jsem měl ještě nějakou záchranu. Nebudu nic zastírat, začal jsem se trápit, přes Popelnou a údolím Losenice mě to vůbec nejelo a do Kašperek jsem se protrápil docela "vyndanej". V místním pivovárku jsem se posilnil a nabral síly s přáním, ať to krásně pojede. Nejelo. Od Radešova to bylo do Radkova prudce do kopce po čerstvě zpevněné cestě po hrubých kamnech. Tak zase to už nenáviděné tlačení, pravá noha zas začala bolet. Uff tady mě bylo ouvej. Naštěstí od Babylonu to zase začalo pěkně jet a mě jízda zas zachutnala. Nabyl jsem dojmu, že to přece jenom do cíle do 20:00 hodin možná stihnu, tak jsem přidal. Na chatě Rovina jsem ani nezastavil a vyhoupl se na Vysoký hřbet pěkně svižně. Až do Jarkovic to hezky odsýpalo, jenže pak se blížil Teleček a já věděl co mě čeká. Jel jsem tudy někdy před 10 dny a vím, že to moc pěkné poježdění není. U Čachrova jsem byl rád, že cíl je už nadohled. Jenže, trasa se kroutila a kroutila cestou necestou, přes všechny brdečky a vysílače v okolí, kousek před cílem ještě poslední minibrod. Vytouženého cíle jsem se dočkal krátce po půl desáté večer a přivítala mě potleskem zaplněná hala. 17. místo na plné nezkrácené trase, to bylo zadostiučinění po všech těch útrapách😊

Poslední den jsem ujel 133 km a celkem při letošním Toulání 698km. Ale jo, stálo to za to a příště pojedu rád zas! Pokud mě tedy při letošních Mílích nesežere na Slovensku medvěd. Nyní, když píšu tyto řádky pravá noha již nebolí, otok splaskl a cejtím se fajn.